I. Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,

Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,

doby poslední mi otravovat žádáš;

šípy samoty mně polehounku drtí –

chceš, abych se tobě k nohoum vrhnul

a mých ideálů zlatý oltář strhnul,

abych zapřel sebe a svou sto-u svatou,

abych pak před modlou choroby své padnul

s berlou znova vzatou, málomysně zchřadnul;

bys pak na zkropené rakvi mojí stála

a vítězně všem se snahám lidstva smála?

Ne tak! do svatyně ňader mých nevnikneš;

chrámy věčné pravdy, nepronikneš;

dotkneš-li se bran, zahučí búrné zvony,

které celé lidstvo v poplach vyvolají –

jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají! –