I. Zdřímnul si šedý Vyšehrad;

Zdřímnul si šedý Vyšehrad;

břeh v luny lesku tichne,

v stříbře se víly koupají

a sotva vlnka šplichne.

Cos divného mi k uchu zní,

ba hádám, že to vskutku:

o jednom starci velebném,

ten trápí se teď v smutku.

Na stará léta samoten,

ač mnoho čítá synů,

ti k cizé zbrani odešli

za cizou válčit vinu.

A otec hlídá poklady,

to skvosty celé země:

„Ach, synové, ach, dítky mé,

kdy vrátíte se ke mně!“

Na blízku kdosi za keřem,

jenž z pokladů těch tyje,

podivný sykot zasyčel –

to cizácká je zmije.

A dříme šedý Vyšehrad,

měsíc po vodě kráčí,

v stříbře se vlny koupají –

a zdá se mně, že pláčí.