I. Zle vítr krajem pískal,

Zle vítr krajem pískal,

a smutno bylo venku,

já přišel o půlnoci

a klepal na okénku;

a když jsem v síňku stoupil,

Ty znal’s mne okamžitě

a volal na mne z lůžka:

„Pozdrav tě Pán Bůh, dítě!“

„Jak, tatíčku, se máte? –“

Tu děl jsi, v tvář mi hledě:

„Po vůli Boží, synu,

teď nevalně, ba bledě;

viz, líce samá vráska

a vlasy valem sšedly...

ten strach a péče o vás

zle na bedra mi sedly.“

„Je dobře, že jsi přišel;

však v síňce naší malé

mé oko hledalo tě

i srdce neustále;

je dobře, že jsi přišel,

bys potěšil mne v trudu,

Ty scházel’s nám – a brzo

já scházeti vám budu.“