I. Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá

Zní hvozdem vlhkým toužná píseň táhlá

a zaleklé jí v skalách zvolna mříti...

Jdu za ní v myšlénkách – a stesk mě chytí,

že zmírá, sotva v duši zvukem sáhla.

Mně lehla na hruď za ní lítost náhlá

a srdce zatáhla mi mračnou sítí.

...Ach bojím se z těch chmur slz krupobití,

jež i dnů všedních stluče lada spráhlá.

Jdu sám a divím se... což léto babí

i mě již chytá v potrhané třísně,

mé květy přešel první mrazík slabý?

Jdu sám a marny lhostejnosti vzdory:

mně líto štěstí nedopěné písně,

k níž táhlým steskem zahučely hory...