I. ZPĚV.

Jarní větříček provívá,

Popukaly kůry sněžné,

Nadmuly se vody běžné,

Slunce barvy své rozlívá,

Ptáčkův zpěv zelený keř ukrývá. –

Na to hledě král Pazourus

Ráčil sobě pomysliti:

„Mohli by se teď juž sjíti

Bez překážky do hromady

Knížata a dvorské rady,

Hrabata a vladykové,

Věrní moji vazalové.“

V celé zemi vůle ohlášena.

Od západu, od východu,

Od půlnoci, od poledne,

Z polí, houštin a ze brodu

Najskvostněj se vybírali,

Ke dvoru se rychle hnali;

Nebo král chtěl ve vší slávě

Sněm slaviti taký právě,

Jako káže zákon zemský,

Doma aby neostali

Ani velcí, ani malí.

Jeden přece nedošel ku dvoru,

An se právem bál příkoru.

Zlosynovi najmilejší

Ostat tajně ve své skrejši.

Čul Ferina, šelma vycvikaná,

Jaká by tam byla přivítaná.

Každý měl co naříkati,

Na Ferinu žalovati.

Jezovec jen, strýček snědý,

Neudával svoje zvědy.

První Zubík vlk kupředu

Z pokrevných a známých středu

Vystoupí blíž králi Pazourovi,

Zavrtí pokorně svým ocasem,

Mumlavým pak počne hlasem:

„Najmocnější pane náš a králi!

V každé ctnosti, v právu stálý,

Milostivě jste nakloněn

Každému, kdo cti jest hoden,

Zlý čin přísně pak trestáte;

Račte ucho nakloniti

Ku stížnosti spravedlivé!

Nechci, Bůh ví, falešně viniti

Lišku smělosti škodlivé,

Ale, milostpane, sám poznáte,

Do jaké mne hanby, škody

Uvrhly liščí podvody.

Ach, já stydím se nadobyčejně

Pověděti vám veřejně,

Co on s ženou mou prováděl,

Jak ji a pak děti mé pokálel;

Tak on dlouho s nimi tropil,

Až třem močem svým zakropil

Na věky předrahý zrak.

Žaloval jsem to juž – však –

Sic byl pohnán jednou k soudu,

Také slíbil přisahati,

Ale když se mělo takto státi,

Nebylo po vůli zas nekloudu;

Zůstal skrytý na svém hradu,

Smíchem potřásal si bradu. –

Kdyby to kdo popisoval,

Co ten šelma učinil,

Měsíce by potřeboval,

Kdyby jenom částku zmínil.

Kdyby se všech oslů stáhli kůže,

Jak jich rozličných je na světě,

Sotva na nich napsati se může,

Co ten zlého naplete.

Kdyby tu šlo jenom o mne,

Rád bych třeba mlčel skromně;

Ale že mi zlehčil milou paní,

Mstít se budu bez ustání.“

Takto řekl napolou urputně,

Napolou pak Zubík smutně,

Zavrtěl pokorně zas ocasem.

Aj, tu ozval hňuhňavým se hlasem

Psíček malý, nazván Ošmrdek:

„Chudý jsem a nemám strýce,

Na kterého bych se spoleh’ více

Nežli na můj hbitý zoubeček;

Šel jsem jednou hledat spásu,

Štěstí na mne se usmálo,

Dalo dobrou mi klobásu,

Jíž srdéčko mé okřálo;

Schoval jsem si kouseček do křoví,

Ach, i o tom Ferina se zdoví,

Mlsnou hubou on to chytí,

Zármutek mé srdce cítí.“

Nato zamňoučel kocourek Aurel:

„Slyšte, milostivý, mocný pane,

Zdali Ošmrdku se křivda stane.

Šel já jednou na čekanou,

Počul svatbu uchystanou,

Pán Bůh dírkou nad komorou

Dal mi jitrničku sporou;

Ošmrd na mně dlouho žebral,

Já se nad ním upřímně smiloval,

Co ostalo, na jinda jsem schoval,

Ale zloděj Ošmrd mi to sebral.“

Aurel tuť i Ošmrdek ucouvnul,

Ale pardal strakatý přistoupnul

Pravě: „Aj, vy naříkáte darmo,

Všichni nesou Ferinovo jarmo,

Ním i najmoudřejší zhloupí;

On vše obkrade, obloupí.

Vědí všichni v sněmu páni,

Že to není na cti utrhání:

Kdyby jenom mluvit směli,

Ba, kdyby jen mluvit chtěli.

Víc než řád zlatého rouna

On si váží kus kapouna,

Slib mu tučný kousek z rána,

Na večer on zradí třeba zeměpána. –

Slyšte, co on s zajícem Křoupálkem

Nestydatým způsobem učinil:

Kuliferda hrál si na svatouška,

Nevinným se zdál, jak v zimě mouška.

Přitulil se k němu s růženečkem,

Svaté písmo mu vykládal,

Ledasjaká pravidla udával,

Co se hodí pro kaplana.

Credo spolu přeříkají;

Tu, ač pokoj v celém kraji,

Jak jste ráčil rozkázati

A každému list dodati,

Co by šetřil před ourazem,

Toho muže nábožného

Tak vzal do náručí svého,

Tak ho k srdci přitiskoval,

Až on jazyk vyplazoval,

Tak ho škrtil, tak ho drápal,

Že z něj život všudy kápal,

Poslední juž hodinka mu bila –

Aj, tu přišla moje síla,

Já mu život zachoval.

Řekni, zdažli lež jsem povídal?

Takto mír královský učí,

Za bezpečnost cesty ručí? –

Pomstu-li Vy na něj nesvoláte,

Příčinu Vy sám podáte,

Když se šelma všem vysměje.

Kde se právo však poděje?“ –

Zubík též se zas přištíval,

Ku vší vině hlavou kýval:

„Na mou věru, toť je zpráva,

To nám naděje dodává,

Pokud na marách neleží,

Nenatáhne tuho hnáty svoje,

Dříve nebude pokoje.

Zdali se mu hlava teď neztepe,

Ošoustne nás v krátku lépe.“ –

Však ujal se oň Jezovec:

„Vězte, odjakživa tak se stává,

Že nám zášť cti nepřidává;

Na Ferinu co dobrého čeká,

Z toho, co pan Zubík naň naštěká?

Kýž by strýc můj byl jen blíže!

Nebyla by velká tíže,

Aby královské milosti

Dokázal až do sytosti,

Jakou křivdu mu děláte,

Staré pletky ohříváte,

Které dávno pravda nejsou;

A co zlého vy tropíte,

Pěkně za zuby držíte.

Arci, komu by to skryto bylo,

Jak jste s mým se strýcem umluvili,

By, co společně jste ulovili,

Společně se také rozdělilo;

Ale bylo pěkné to dělení!

Co měl chuďas strýc můj za mrzení!

Jak ta tuhá zima byla,

Držka se vám oboum sesušila,

Ejhle, tuť jel sedlák po silnici,

V bečkách vezl tučné ryby.

Vzdechl Zubík: „Těch jen kdyby!“

Koupit, neměli jste drobné,

V zimě také příjmy skrovné;

V kapse pomoc kdo nemá,

Musí prý ji v hlavě míti –

Tak strýc Lišák povídá –

Mohlo se mu tenkrát špatně díti;

Rychle sedláka nadběhnul,

Jako mrcha bez vší vlády

Do koleje ve voznici lehnul,

Jazyk vypláz’, natáh’ koty.

Sedlák přijda, vida lišku,

Vytasil se s nožem z boty,

Dychtě po pěkném kožíšku.

Kuliferda nehnul sebou.

„Eh! juž šelmo konec s tebou!“

Řka sedlák, hodil jej v košatinu,

Doma čas je na tu kožešinu!

Dále koně cestou švihal.

Ferina na dobrou chvíli číhal.

Jak viděl, že sedlák dřímá,

Házel s vozu ryby dolů,

Zubíkovi do náruče zpříma,

By se rozdělili spolu,

Ačkoli měl právo ku většímu dílu.

Trvalo to dobrou chvílu,

Jednu než na každý zub vytočil;

Hladový pak s vozu skočil.

Zatím pan Zubík juž všechny skřoupal,

Sotva že se přecpán dále houpal.

A co za to strejci Lišákovi,

Že posloužil Zubíkovi?

Pan Zubík z pouhé vděčnosti

Nenechal mu nežli nahé kosti. –

Slyšte, povím jinou zase.

Věděl strýc, že u sedláka

Zabilo se k masopustu prase.

Co sám čmuchal, řeknul Zubíku,

Že v komoře na hřebíku

Jistá jim pochoutka visí.

K tomu Zubíkova chtivost se přimísí:

„Bratříčku, my kořist rozdělíme,

Rovný dílek každý sníme,“

Praví Zubík, ó štědrý panáček!

Strýc můj sprostý ubožáček

Vlez’ do domu, shodil háček

A do okna prase padlo;

Volal: „Ó můj milý přítelíčku,

Měj si třeba polovičku,

Pařátkem jen sem dosáhni

A kořist si ven vytáhni.“

Rád tu Zubík hned posloužil,

Neb po špeku velmi toužil.

Aj, tuť psi se rozvzteklili,

Na Ferinu dorazili,

Že nepřines’ domů více

Mnohý kousek řásné líce;

Přiběh’ k vlku tváří uplakanou,

Žádal půlku vyjednanou.

„Dobře, dobře,“ Zubík pravil,

„Hodný kus jsem schoval tobě;

Můžeš, bratře, mít pochoutku

Na něm v příležité době.“

A tu přines’ ze skrytého koutku –

Pomyslete, milostpane!

Aniž snad to u lidu se stane!

Přines’ a při tom se oblizoval, –

Ach, to samé křivé dřevo,

Na němž sedlák vepře zavěšoval,

Druhým byl naplnil svoje střevo.

Já jen pravím, co mne došlo,

A já nejsem tak zvědavý,

Co pak teda tajné prošlo,

Co natropil pán žehravý.

Však až přijde sám Kulíšek

A rozváže paměti své míšek,

Divné věci uslyšíte,

Hádku snadno rozsoudíte.

Co pán pravil o své ženě,

To se stává všudy denně,

Tím by neměl právě trousit;

Vidět, že on nezná módu,

Měl by v světě se obrousit,

Šviháckou by zakusil svobodu.

Ferinu že hezky znáte,

Medle zlého na tom co shledáte,

Že měl někdy rád paní Zubičku,

Když pan Zubík vyšel z domu?

Dal-li jí kdy více než hubičku,

Byla jistě ráda tomu.

Snad se vám kdy ujma stala,

Neb snad Žroutka žalovala?

Jestli s takou muž se chlubí,

Lidem dá svůj rod do huby.

Co se Křoupálka pak týká,

Marné jen to jest tlachání,

Pouhé na cti utrhání!

Nechť si Zubík co chce říká,

Nesměl by snad vytřepati

Mistr svému učedníku?

Nemá-li se to juž víckrát státi,

Tak je veta po všem cviku;

Jen kdo kudlí tupou hlavu,

Ten ji vyučit je v stavu. –

Aj, i Ošmrdek si stejská,

Že potratil drahý kousek;

Považme si toho hejska!

Jak mu šlo pod mlsný fousek,

Co si jiný pracně dobyl!

Nad krádeží strýc se zlobil,

Jak se sluší na šlechtice;

Měl by klouček ten zlodějský

Potrestat se ještě více!

Metlu na takové pejsky!

Měl mu z bříška vyhnat duši –

Zasloužený trest by to byl.

Však že věšet králi jen přísluší,

On mu více neuškodil.

Věru, velké strýce ctnosti

Nedošly příslušné uznalosti,

Neb jak královským rozkazem

Mír vešel do celé říše,

On se chová svatotiše, –

Můžete to zvěděti potazem. –

Život změnil zkroušený Ferina.

Jednou za den jí, to něco málo,

By jen zachoval se pro rodinu.

Co jej navštívili, těm se zdálo,

Že jest podobnější juž víc stínu

Ten kající svatý mníšek;

Buď si jak chce, on vždy chodí bosý,

Hrubý šat vlasatý nosí,

To na nahém tělíčku;

Masa se on víc netekne,

Ano, zdaleka pokorně smekne,

Uvidí-li slepičku.

Ani kostku, malou to pochoutku,

Ani tu on neoblíže,

Jen kořínky chudé hryže;

A jak bídnou vystavěl si boudku!

Neb on pryč se odebral z Klukova,

Nádherný se hrad mu zdál být,

Ermelinka musí jako vdova

S milou chasou tamo žít.

Však až přijde sám Ferina mníšek,

Chlupatý, vyzáblý poustevníček,

Slov mých pravdu očitě poznáte;

Potom také uhlídáte,

Jak on práv a písma znatel

Zahanbí zde svých nepřátel.“

Tak řek’ ku strejcově chvále

Jezovec; však nenadále

Přišel Kokeš se svým rodem,

Přišli smutným to průvodem,

Nesli slípku pod černým pokrovem

Plnou krve a bezhlavou;

Pošla drahá chutí dravou,

Pošla liščím lovem.

Kokeš a Kikrik s Kdákalem,

Ti dva bratři té nebožky,

Klaníce se, zaškrabavše nožky

Postavili se před králem,

A tak Kokeš smutným počal hlasem:

„Najmilostivější králi náš a pane!

Jestli kdy za vaše panování

Někomu se křivda stane

A zaslouží slitování,

Tak to já jsem s milým rodem,

Jenž jsme bolest nenahradnou

Strpěli liščím podvodem.

Jak nám jaro šťastlivě nastalo

A v barevném novém květu

Tvář se obnovila světu,

Vše nás k veselosti zvalo,

Blaženým i já se býti zdál.

Čternáct dcer a čternáct synů,

Zdraví, neznajíce žádnou vinu,

Hned přiběhlo, když jsem zakvokal.

Ach, jak mile ono stádo

Ve svornosti a pokojně žilo,

Dobrý život mělo rádo,

Nebo v klášteře to bylo.

Ach smetniško tamo tučné

Velkou zdí jest obehnáno,

Tam je dílo požehnáno,

Blaho tam ač je nehlučné.

Tím jsme také nežádali

Z kláštera ven vybíhati;

Tak jsme Feriny se varovali,

Že nás nemoh’ oklamati.

Obcházel sic ve dne v noci,

Founěl do vrat lakotně;

Nejsme my však samotně,

Však ve věrné psů hlídacích moci.

Jak ti kloučka znamenali,

Vztěkem na něho se hnali,

Jednou ho přec za kožich dostali.

Ha, ten notně rozcuchali!

Chuť mu přešla na pár neděl,

Za kterých snad ve špitálu seděl.

Však, ó kazisvětská touho!

Nečumíš ty marně dlouho.

Poslechněte, jak chytroušek

Ošidil nás; oblečen jak mníšek

Přines’ psaní, na něm pečeť.

My jsme čísti neuměli,

On nám sám povolně přečet’,

Že to dáno od Vaší Milosti,

Bychom žili v bezpečnosti,

Že se všichni srozuměli,

Víc neškodit sobě,

Teď ne, aniž kdy v budoucí době.

Co se mne dotýče, pravil,

Já jsem řemeslo juž mé zastavil,

Maso nejím, počal jsem se káti,

Mne se kuře víc nemá co báti.

Reverendu mi předstíral,

Ukázal též škapulír

Na důkaz, jak drží mír;

Ručilo též psaní převorovo

Za pokání Lišákovo.

Bych pak neměl zcela podezření,

Dal mi omakat do ruky

Hrubé vlasaté odění

A špičatý pás pro muky;

Musím, pravil, juž se rozžehnati,

Nemohu se s vámi bavit,

Neb musím hodinky odříkati,

Na křížovské se zastavit.

Odešel a chodě čítal,

V breviáři sem a tam přemítal.

Já jsem ženu, děti zavolal,

S nimi bych se volně radoval.

Ve radosti, bez starosti

Před dvůr všichni spolu vejdem

Bez nadání té žalosti,

Jisti před pokradným liščím šejdem.

My jsme mysleli, že on na poušti,

Jdem si na pšeničku posekanou.

Ferina však ležel v houšti,

Ležel skrytý na čekanou.

Tajně se kol nás otočil;

My jsme jej vidouce prchnout chtěli,

On však rychle cestu nám zaskočil,

Jíž jsme domů běžet měli,

Bychom dvorská stihli vrata.

Ó, ta šelma nestydatá!

Jednoho mně syna chyt’ za křídlo,

Pryč ho zanes’ krvavého,

Ach, mazlíčka přemilého,

Tím se namlsal na také jídlo;

Ani psi víc ani střela

Chuť dravou mu nesrážela. –

Ustrňte se nad mým rodem!

Z tolik pěkných pilných dětí

Jen se pět jich ještě větí –

To liščím podvodem.

Ta včera u vrat hrabala,

Brzo v jeho rukách skonala;

Psi ho sice znamenali,

Uchytli ho za ušička,

Tělo dcery mu vydrali,

Však kde byla juž dušička? –

Teď zde ještě nepohřbena leží,

Vrah si pro jinou snad směle běží.“

Pláčem nemoh’ Kokeš dále.

Pohnulo to také krále;

Jeho Milost Jezovci pokynul,

Na slepici mrtvou mu ukázal,

Královským se hlasem tázal:

„Zdali strejci postní čas juž minul?

Takové má strýc pokání,

Tak se do nebe pohání?

Přisahám u cti královské,

Neprominu činy ty lotrovské;

Pouhé však je slovo jalovo,

Byť si bylo třeba královo –

Pevnou vůli jeví skutek.

Zatím jenom uberte se v smutek,

Jak se sluší na příbuzné.

Pohřeb zapravte Popelce

Z obecného jmění, jste-li nuzné;

Zaplaťte panáčkům štolu,

K průvodu ať přijdou spolu

V dalmatikách, pluvialu,

Ať jí zazpívaj’ dle ritualu

De profundis, Miserere;

Zaplaťte, co kantor bere

Za Placebo, Salve animas;

Též u hrobu kázeň slušnou,

Den pak na to mši zádušnou.“

Tak Popelku pochovali,

Na hrob velký kámen dali

A na kámen písmo zlaté:

„Popelka tu leží Kokešova.

Živobytí její bylo svaté,

Dobře nesla a kvokala.

Ruka ji zabila Ferinova,

Jehož jméno buď proklaté.

Ona ale odpočiň v pokoji,

Pán Bůh nás s ní někdy spojí!

Pomodlem se za ni – Amen.“

Tak až podnes hlásá kámen.

Král však obeslal své rady,

By se sešli dohromady,

Ať pronesou soud společně.

Usnesli se pak konečně

Předvolati dřív Ferinu,

Ať vyzná osobně svoji vinu,

Má se mu i dáti lhůta;

Pak ho stihnout má pokuta,

Jestli se ochotně nedostaví

Na sněm první, co se slaví.

Bezžertnému panu Mroulíkovi

Dán byl rozkaz vymysliti,

Jak lišáku vyříditi,

Co se líbí pánům a královi.

„Dajte pozor, pane můj medvěde,

Ať se mé Milosti zachováte,

Ať vás jeho vtip nesvede,

Ač jste mocný, ať si nestýskáte.“ –

„Bez starosti buďte, pane,

Mně se jistě nic nestane,“

Takto Mroulík praví, pán bez žertu;

„Přisahám to u všech čertů,

Jestli v nejmenším mě jen ošálí,

Vtip svůj na věky si spálí.“