I. ZPĚV O LICHVÁŘÍCH.

Jak sestry tři, jež spolu užívaly

jednoho oka, kterým, kdo zřel na ně,

byl změněn rázem v kámen tvrdé skály:

Tak rovněž já, když octnul jsem se maně

ve středu davu hnusně hltavého,

jenž s hanbou bezohledně, svrchovaně

svým lichvařením loupil, pověst jeho,

čímž v tomto i v zlém světě mrzce zvučí,

já prohlížel tu tíseň davu zlého.

Však ctného doktora duch velký učí

mne v jiné strany obracet se tváří,

vše skrývá mi, zkad protivenství pučí.

Pak srdce, v němž se různé dojmy sváří

část po části v svou navrátiti vládu

se jeho umění a radě zdaří.

A „Synáčku můj“, slyším jeho radu,

tak dobrý vůdce pravil v usmívání,

když viděl ztišenou mých smyslů vádu.

„Tak podlí jsou, jichž zde jest obývání,

že klidná tvář v ten první kruh sem vkročí

tak zřídka, jak se oheň do vln sklání.

Však nebudu tvé urážeti oči

tím hnusným divadlem za tvými zády,

jež vinným činí toho, kdo je zočí.

Nuž od jich hanby odvrať se a tady

se rozhlédni, bys navrátil se zpátky,

ty poznal, již se trudí těmi spády.“

– „Jenž pro mne vše jsi zmohl, mistře sladký,

a hravě, co jdem spolu,“ v obličeji

se odhaliv s ním začnu hovor krátký.

„Rci, kdo jsou ti dva, před námi co spějí?“

On: „Až jim ve tvář pohlédneš, pak záhy

též bolu poznáš, jímž se tady chvějí.“

Já na to: „Učiň, prosím, mistře drahý,

by tváře jich se obrátily ke mně!“

A vůdce: „Duše bídné, v středu dráhy

Se obraťte, ať ten, jejž nosí země,

zví, kdo vy jste, již rovni zvěři divé

zde volně těkáte!“ To dořek’ jemně,

a postavy ty mukou sešlé, křivé

se zastavily, v tváři smrt se strachem,

a zády k druhým v tísni úpěnlivé,

a blíže když stanuly v tlumu plachém,

zvěř viděl jsem, ta pásla se jich tělem

jak ovčáčtí psi v hladu hnáni prachem.

Ta byla jako zvěř, jež v hvozdě ztmělém

v Sorši tyje, nesmím zvát – dle peří –

černými feniky je v slovu smělém.

Jen hlavu vlčí měla; této zvěři,

ti mrtví pastvou byli v kruhu těsném,

jejž kde jen zlomit oko marně měří.

Leb jednoho, jež koži měla, v děsném

zvěř hladu rvala, maso vždycky znova

jí vzrůstalo vždy v jejich kvasu plesném.

Tož obrátil jsem k bídným svoje slova:

„Vy ohlodáni tady, děsní oku,

pro jakou vinu tento kruh vás chová?“ –

A jeden pravil: „Dvacet sedm roků,

jsem u Mohuče živ byl, v svojí zlobě,

ve věži, půjčoval jsem do úroků.

Já první lichvařil jsem, v oné době

jsem zaved’ lupičství to osamělé,

Buon’fidanza nechav říkat sobě.

Já ubožáků hltal maso celé

a vyzáblých pot hltavě jsem vpíjel,

i kupců lodě vybíjel jsem směle.

Před mosty svaté dekrety jsem vbíjel,

a že jsem hlodal, tož jsem hlodán zase,

bych ustavičnou mukou zde se svíjel.

Zmij s medvědy neřádí více v mase.

O tomto druhu mém, jenž mlčí, míti

máš rovněž zprávu věrnou v krátkém čase.

On s Bohem v míru nikdy nechtěl žíti,

tak zvrácen byl v svém srdci a v svém činu,

že nestačilo mu jen mrzkým býti,

on tak se vztyčil proti Hospodinu,

že v tuhou vádu s ním se pustil smělý

a nechtěl vrátit, zabrán tak v svou vinu,

ty statky, jež uchvátil majiteli,

a tak se zdokonalil v tomto díle,

že poutem Boha teď je spoután celý.

„Rci jméno jeho,“ dím, se k němu chýle,

„jak svoje řek’ jsi, ukaž jeho muku,

jež větší jest než tvoje v plné síle,

než viny tvé.“ Hned natáhl svou ruku

a druhému sáh’ v jícen, v děsné muce

pak jazyk vytáh’ ven mu. Ve slin shluku

ten špinavý byl, naduřen, jím prudce

on škubnul tak, že myslil jsem v té chvíli,

že utržený zbude jemu v ruce.

Co v této zřel jsem, duše nad tím kvílí!

Neb za jazykem vyšlo srdce z těla,

Buon’fidanza obé v zrak mi chýlí.

Tož jazyk se srdcem, ó co tu zřela

má zřítelnice! Blízko obličeje,

když ruka jeho to mi podržela,

já hada viděl, jak se sbalen kreje

v pohlavním údu nešťastníka toho,

pln jedu černého, jenž v něm se chvěje.

Jím jazyk nabubřel a zčernal mnoho,

a na něm znamenal jsem v husté vřavě

změť červů, štírů, jako u nikoho.

Ten had se zdál mít křídla na své hlavě

a vrátit chtěl se s rozboleným údem

tam, odkud vytažen byl namáhavě.

Děl poustevník zlý ke mně: „Nedej bludem

se másti, vzpomeň, zda’s jej viděl v žití?“

Já k němu: „Nevím.“ On: „Tím zdejším trudem

tak ubožák se musil proměniti,

že podobu, již příroda mu dala,

si pospíšil zlý osud jemu vzíti.

Však tobě pouze; očím mým je stálá.

Nuž tedy věz, tvůj soused skutky všemi

i slovy zlý byl, chvála o něm malá.

Z Piacenzi Florenťan žil, koroptvemi

jen navyknul své choutky zkájet žárné,

kdy Celestin on rozloučil se s zemí.“

Já na to: „Každé další slovo marné,

jež hovoříš, dle známek těch zřím živě

a poznávám, že je to Neracarne,

jenž zdráv pro pláňata dvě bídná chtivě

o život přišel, nevěda jak ani.

Však nyní, mistře, prosím úpěnlivě,

kdo jsou ty stíny, vlas jen jejich skrání

zřím polétati, pojďme blíž k nim dále,

když povolit chceš mému naléhání.“

On jménem volal mne řka: „Pláčí v žale,

neb hlodáni jsou v tomto hrozném dolu,

čas různě ubíjeli, špatně stále.

Peníze půjčujíce vedli školu,

že úrok s kapitálem jedno jesti

a ten, kdo půjčuje, že dává spolu

i úrok i kapitál, bez neřesti

(tak děli) úroky lze žádat dvojí,

ať chuďas, boháč, zlo to musí nésti.

A každý při tom lačný v touze svojí,

jen vymýšleti stále lichvy jiné.

Však blíž-li u nich tvoje noha stojí,

zříš sotva na nich, že ti cosi kyne,

co v chůzi by nás mohlo zastaviti,

tož nech je být, ať dál se noha šine.“

Já: „Dobrý vůdce, jak ty chceš, má býti,

co tebou zjevno mi, s tím vždy jsem v shodě,

ba sotva by se jinak mohlo díti.

Neb čím jsem, tebou jsem.“ On ve lahodě

prál s úsměvem: „Mně známa vůle tvoje.“

I obrátil své oči ku zlé vodě

Kokytu, který stáčí vlny svoje

v mez této sféry. „S tím jdu,“ děl jsem tiše,

„jenž tak se vzdálil hvězdnatého roje,

tak dolů sestoup’, aby povzlét’ výše.“