I. Zpěv.

Syn rostoucý Jozeff, rostoucý od pohledu krásný!

Jestiť dvanácte bratří, – spanilejšího nad něho není.

Jaktě milovaly jej y dívčice krásné jak růže,

V Mojžíšových knihách jen čti, jsou české y k čtení.

Běhaly dcery po zdi, by jeho prý spatřily líce, –

Spatřily, a se do něj zamilovaly vroucý milostí.

Horlily proň velice, pachole ač outlé byl teprv,

Svadily, závidícý ho sobě, a se hádaly o něj.

Jestli ho poslal otec někdy, podíval by se k stádu,

Dobřeli vše se děje při stádě, by zprávu dal otcy,

Zdaleka pastýřky uvídíce ho, zpívaly hlasně:

Budiž přivítáno nám, pachole ty rozmilé, krásné!

Vítali pastýři také jej vždy k stádu radostně,

O pacholátku milém, tak ho nazvali, zpívali písně.

Pěj, Syonytko, toho! pěj! Tys prý chránit ho měla

V nejhorších příhodách, v cyzyně také bděla jsy nad ním;

Ty! jenžs na vidění se s vrcholí snášejíc tiše

Patřila, jak těžké pro Izáka nesl Abráham hoře,

Když ho obětovat měl v zápal; – a když on již seče,

Tys prý zadržela v rukou mu meče ostrého!

Tys byla, jenž Jákuba až z Mezopotámie vedla,

Splákla jsy Ezava žluč, a smířila jsy bratra s bratrem!

S tváří usmívajícý Jozeffa jsy patřila růsti,

Chránila, do hluboké když vhozen byl cysterny.

O, Syonytko, toho zpívej nám, všecko vypověz!

Proč ho nenáviděli až k smrti, zlotřilí bratří;

Proč ho zabiti chtěli? prodali proč ctného v otroctví

Těm Madyánům cyzým; na jeho proč nedbali prosbu!

Otcy zazpívej žel! – v cyzyně jaké nehody trpěl;

Proč dán do vězení; v vězení s nevinným co se zběhlo;

Jaktě vyšel z vězení, a první jak po králi v Ejiptě

Byl pak povýšen! – Bratří, nebylo když chleba ni zrna,

Jaktě se mu klaněli, povolil by nakoupili krmí,

Vše když hladem hynulo, křičelo také všecko již o chléb.

Sotva se rozvíjí kvítek, hned vadne upráhlý,

Jestli ochladne brzy; vlažícý však spadne rosyčka,

Pozdvihne se znovu, krásnými se perlami třpytě,

Vůně vydá, že tím víc krásnější zdá se ti býti. –

Anebo když nejvíc jest ticho, aj! bouřka se strhne;

Hrom rachotí, hadový po nebi blesk strašně se kříží:

Jak ale přeběhne, hned slunce se jasné okáže;

Jak s Jozeffem milým štěstí y smítá neštěstí.

Jsa pacholátko malé, již byl také otce miláčkem,

Neb prvorozený byl překrásné Ráchel synáček.

Zamiloval ji Jákub, neb prý byla krásná od tváře;

V vůkolí Háranském nebylo tak dívčice krásné,

Zrůstlé, přívětivé též, ušlechtilé, slíčné, milostné.

Z daleka zhlídna ji hnát stáda, hned blíže přistoupiv,

Odvalil od studně kámen, napojil ji ovčičky,

Přítelem otce že jest, s líbáním Rácheli jeví.

K Lábanovi doveden, neb Ráchel běžela spěšně,

Syn Rebečin že přišel, s veselím mu zvěstuje okem.

Lában ho vítá mile; ručení pak hnedle po prvním

Rácheliny požádá ruky; dá za ní se manem,

Let sedm sloužit volí věrně za Rácheli krásnou.

Smlouva uzavřena hned; pokládá se Ráchel za šťastnou.

Let sedm přešlo celých, vždy Jákub co sloužil počestně,

Tím se těšíval jen vždy, slouží že za Ráchel ženušku;

Když sedm let přešlo, za ženušku Ráchelu žádá;

Místo pak Ráchele zří u sebe Líu ležeti z rána.

Poznaje lest, vstává, – krhavých byla prý Lía očí, –

Zlostně sobě počíná a nevěrnost otcy vytejká:

„Takli nesloužil jsem ti věrně, žes černě mne sklamal?

Ráchel jsem za ženu chtěl, Líu podstrčil mně jsy tak lstivě!“

„„Odpusť,““ Lában mu dí, „„neb se mladší dcera nevdává,

Leč prvé dceř starší se dostane čestně za muže.

Jen sy Líu ponechej, – také Ráchel se dostane tobě;

Jestli že ji miluješ, hleď Ráchelu víc sy zasloužit;

Služ mi ještě jiných sedm let, a pak Ráchelu vezmeš!““

Jákub za Ráchel milou čtrnáct let sloužit zas volí,

Láska mu krátila čas, ač Lában dosti ho soužil.

Z přemilé ženky této, ač pozdě a po roce mnohém,

Bylť narozen mu Jozeff, ten otcův y matčin miláček.

Jaktě miláček neměl být, jsa zrozen z Ráchel milenky,

Perně vysloužené tak, dobyté tak draze ženušky?

Hned jako dítě malé vyzrazoval vnády výborné,

Jsa spanilé tváře, nenašel na něm bys chybičky.

Přál mu též více otec, žeť vždycky byl děcko poslušné,

Mírné, tichoučké také, proto se každému zalíbil;

Jestli mluví, podivíš se jeho vtipnosti dětinské.

Každý poslouchá ho rád, miluje toto děcko a chválí.

Sám otec myslíval, kým as bude někdy ten chlapec?

Můj duch mně povídá o něm cosy vždycky velkého. –

A proto jej miloval víc než syny prchlé ostatní;

Květovanou sukni daroval mu, a barvami tkanou.

Však to počátek byl prý bratrské té záště a zlosti,

Již u sebe chovali bratří, než se vymstili krutě.

Každý, kdo Jozeffa znal, zajatý byl k němu milostí;

Jen jeho vždy vrčeli bratří proti chlapcy milému;

Jestli pak jej viděli v zamilované sukni kdy otcy,

„Hle!“ pravili, „hle, patřte, jak jde tam otcův miláček!

Vždyť jako páv nadutý sy houká, – hle, pyšně jak kráčí

Miláček Ráchelinin! po sobě jak s soulibem hledí!

Hle, jak rozmazaně na klíně otcově sedí!

Však co sy zamiloval pachole toto zženštilé otec,

Nás sy nevšímá již víc, ovoce jest jen od něho sladké.

Můžemeli, co počal jemu přát, mu po vůli co činit?

Zdaž netupí, co činíme jen, vše, aby nás vinit musyl?

Námli se přeje plesat? ni do nás co znaje mrzkého,

Předc ale nás plísní, a na nás co zlosyny laje.

Jen toho pne k prsoum, – ten jeho jen jestiť miláček,

Nechť jak chce skotačí a se bůjně po trávníku válí.

Hleďte pak, co jest na něm? co z něho kdy jen býti může?

Zdažli vyvesti myslí muže tak z rozmazaného?

Vždyť jest Rachelinin ten mazlíček dívce podoben!

Zženštilý a hladký jak dívčice jest holobrádek.

Však také – slyšte jenom, – vždy naše matky co šepcý –

Ráchel, kdož ví, co dělá, by otcy se líbil synáček;

Starcy by líbil se snad, jako děvče ho v koupeli meje, –

Anebo by mu voněl, olejem a nardem ho maže.

Děvčetem býtiby měl, takovým opovrhněme chlapcem!

Pryč s holobrádkem hrdým, z nás žádný ať ho sy nevšímne!“

Tak celí rozlobení pravili, a v srdcy se žrali;

S ním by nehoršili se, radč k svým pospíšili stádům.

Když pak šestnáctiletý byl Jozeff, a zmocnil se v oudech,

V ctnosti též prozpíval, v zahradní prácy sy pílil,

K stádu ho poslal otec, nebo byl prý ovcý milovník –

K tomu ho též určil, pastýřem někdy by býval. –

„Jdi,“ pravil k němu otec, „uč znát se pastvu y ovce,

Matky bys skopce y znal berany, y rozeznal beránky;

Právě bude nyní stříž, ať znáš také dobrotu vlny.

Řádně by vše se dělo, pozoruj!“ On vejskne radostí;

Na sebe pastýřský vléče vaček, pro mléko baňku,

Hůl, již sám vyřezal, a pro krmě proutěný košík.

Bratry nalezna, jeví, proč jej otec k stádu odeslal,

Pastvu y ovce by znal, naučil také znáti se vlnu.

Bratří ho odkazují s ousměchem, by pozbyli dále,

Dřív že stříž bude tam v tom oudolí, skála kde příkrá,

Pase tam Neffthali, Dán, synové jsou, znáš oba, Bály.

Zelffy pak, Aser a Gád, ti prý byli tuze bezbožní,

Schválně neb před chlapcem tropili nejvíce mrzkostí,

Hřešíce nejhorším hříchem, jej horšili ctného.

Jozeff Boha se boje, v tu hanebnost patřiti nechtěl;

Domluvit jim nemoha, nebby s nimi měl půtky ničemné.

K otcy se navracuje, na bratry sy stěžuje tuze,

Žaluje otcy, jaké bratry viděl zlé věcy páchat.

Jákub slyše tu neřest, syny hned bezbožné svolává,

Tuze neb horlivý jsa, jim zlé činy přísně vytejká,

Napomíná, Jehovy by se báli a chránili zlého,

Přísně že Hospodina zkusejí brzy trestajícýho.

Domluviv takto synům, propouští hned je zas k stádům.

Však nepolepšil syny, před otcem jen se přetváří,

Býti, neb pozorují velice jej rozhněvaného.

Horlil on vždycky příliš, Jehova když zneuctěn býval. –

Však proti Jozeffovi v srdcých mstitedlně se bouří;

Pomstiti přisáhají se nad ním někdy nerudně.

„Co klepavého,“ praví, „při sobě my chlapce trpíme?

Otcy donášel by blept? – kluk rovná se babce klevetné.

Bratří! přijdeli kdy mezy nás, pásl s námi by stáda,

Předce nalezne se kdos, an záda mu notně vypráší.“

Žžavou od té doby sy závist vryli do srdce;

Zlost potutedlná radí, v tajnosti by zášti tu kryli.

Ještě pak víc popudil Jozeff k závisti své bratry,

Sny když vypravoval, neužívaje lstivé obálky.

Neb když zas do domu se otcova sešli společně,

Prvotiny stád, dle zvyku, by otcy přinesli,

Jozeff vypravoval sen svůj jim sprostě a přímě,

Řka jim: „Sen vyposlechněte můj, jenž v hlavě mi vězý.

Zdálo se v nocy mi dnes, že jsme na poli vázali snopy.

Byltě to parný den, z každého až z nás se pot valil;

Chvílkami východní jen tichoučký větříček vane,

Mnohá pak krůpěje z nás na snopy ukápne přeprahlé.

Když ale z nás každý uvázal snopek poslední,

Prácy dokonav, sy poskoče, zastrčil roubík,

Hle! co se medle stalo; – posaváde já tomu se divím, –

Snop nebo můj povstal, a se prostřed postavil vašich.

Snopové pak vaši, stojícý tu vůkolí mého,

Hejbat sebou počali, klaněli pak snopu se mému.

Já z vidění sného procytnu, – a sen s očí zmizel!“

Tak jako národní divoké shromáždění zpurné

Svobodu a rovnost v Galii když chtělo uvesti,

Bývala moudřejší nemilá rada těmto ukrutným;

Na pravicy z levice přestoupilli kdo, byla zrada.

Dřív okem jen zpurným naň jiskřili, stal se pak hlukot,

Jak z hluboka když hřmí, mumlání velmi pak hřmotné;

Pak kdos rozkacený vzkřikne: „Hlavou na lucernu!“

Hned celý zbor zahučí: „Na lucernu napíchněte zrádce!“

Dříve neb v summu kdesy když strany odporné se sejdou,

Nastane mumlání, hlasyté pak rozpaky vzniknou;

Hřmot vždy sylnější, až kdos nepozvolím vzkřikne,

Obé se rozhorlí strany víc, a na sebe zůří,

Bouřlivě tak sy vedou, až sobě poprskají oči.

Tak také Jozeffovi bratří když snáře vyslechli,

Bouřili v srdcy se zle, až zlostí se zarděly tváře;

Jiskřili naň očima, a z prvu jen mumlali zlostí,

Nastane pak hučení, žluč všecky kosti prolízá;

Judas pak vzkřikne na hlas: „Co smejšlíš, ty holobrádku!

Ty snad panovat mníš, vysokomyslný miláčku?

Anebo my budeme poddáni snad, mazlíku, tobě?

Snadli uvest ty nás obmejšlíš v trpké otroctví?“

Teď sypali se na něj všickni a se řechtali smíchem.

„Pojďme a klaňme se mu!“ zůřivě tak skákali řvoucý,

„Snopové, hejbejte pak sebou, a králi se klaňte!“

Snadby se provinili byli hůř, – však Jákub je okřikl;

Sladkými ukrotiv je slovy, jich ochladil plíce.

Dříve již rozhněvaní bratří tím tíže to nesli,

Když jim vypravuje vidění, jež na nebi viděl;

Buďto že zapomenul, závist jak je zžírala bledá,

Anebo že sprostnost mu jeho nic tajiti nedá,

Vypravovat počíná nový sen, jejž zas viděl v nocy:

„Slyšte pak můj nový sen, pochopit mně ho nikterak nelze,

Krásné bylo vidění, však mně posud jestiť podivné! –

Hvězdyli stkvít se mohou y měsýc, slunéčko když svítí?

Den nebyl, noc nebyla; jen se obloha stkvěla tak jasně; –

S podivením uvidím vycházeti krásné slunéčko,

Hnedle za ním měsýček y hvězdy jak v nocy se třpytí.

Znamení na to hledím, kterak to tré stkvít spolu může;

Předc ale hvězd jedenáct jsem viděl se třpytit při sluncy,

Stříbrný mně y měsýc klaněti se! – Co má toto býti?“

V bratřích žluč se puká, již vlasy jim zhůru se ježí;

Však otec opatrný tenkrát sám zlý oheň hasý.

„Co“ – dí k Jozeffovi, „opovážlivé chce sobě zdání?

Matkali, já y bratří klaněti zde máme se tobě?

Kdo ti ty myšlínky nádherné tak do hlavy vsadil?

Zotročit chcešli bratry, – mne starce? co jen to pomejšlíš?

Kroť pak tu náruživost, již tvoří bludná obraznost;

Věř, mámí tě jakás a mate hlavu chlouba dětinská!

Což jsy již zapomenul, popudil jak k zlosti jsy bratry,

Kdyžs jim vypravoval mrzutý sen prvně o snopích?

Moudrým buď již jednou, nechtěj sebe mámiti zdáním

Tuze omylným, – a bratry své tak nepohoršuj!“

Jozeffovi domluviv, učinil tak Jákub zadosti

Zle synům rozkaceným, – kyselost jim z plícý oplákl.

Sám pak tu věc u sebe rozjímaje vážně a tiše,

Obdivoval a pravil: „Co z toho jen někdy vypadne?“

Ukojení pak bratří před otcem býti se zdají;

Mstít ale snáře toho v svém srdcy kdy ustanovují.