I. Zpívej, zpívej, je nám třeba

Zpívej, zpívej, je nám třeba

písně Tvojí jako chleba!

Nad hlavou se vlna sráží,

třeba je nám pevných stráží.

Láska lidu k rodné zemi

žilami mu proudí všemi,

je jen zjařmen cizím bičem,

zkován, zdolán cizím chtíčem.

Nevědomý jako děcko,

jiní vzali jemu všecko,

ubohý, jak děcko slabý

nezved pěsti na své raby!

Nevykřikl, neodplatil,

kat jej za to sytil, šatil,

mlčky bral se na robotu –

slza tryskla tváře v potu.

Sypalo se lesklé uhlí,

slzy jeho v kámen ztuhly,

a ze šachty v teskném echu

tisíce se neslo vzdechů.

Ujařmený žije dosud,

neubil jej krutý osud –

a pod střechou rodné chaty

rodný jazyk je mu svatý.

Zpívej, zpívej – není pozdě –

šumno bude v našem hvozdě –

Tvojí písně je nám třeba

pro náš lid – tak jako chleba!