I. Ztichla vřelá Tvoje slova,

Ztichla vřelá Tvoje slova,

na vždy ztichla drahá ústa,

býlí pučí nad Tvým rovem,

na mohyle kvítí vzrůstá.

Na mohyle kvítí vzrůstá,

v jaré mysli naší vzkvétá –

ó, jak pěkně ujala se

slova Tvoje v srdce vsetá.

Od radhošťských stinných hájů,

z tajných hlubin ve Bláníku

k Tobě za ta slova zlatá

letí proudy vřelých díků.

Blesky strhnou skalám hlavy,

divé bouře duby zkátí,

slova Tvoje z mysli naší

nikdo, nikdo nevyvrátí!