I.

„Budete se ženit?“ „Nevím... pochybuji...

Tehdy náhle sesulo se všecko –

přes noc pariou být ve svých očích,

svazky trhat k lidem dřív mi milým...

nevysvětlovat a odpuzovat...

potom léta v sobě chorá nosit,

nevysvětlovat a odpuzovat;

malomocenství své pociťovat...

Jistotu kdo dá mi?... nevím, nevím...

Budu někdy tajemníkem, soudím,

svobodným, – snad jednou vrchním radou..

tato rána v organismu duše

lehkomyslně se nezalátá.

Trochu dojmů.. Z těch, jež učinily

neurasthenikem mne ještě k všemu...

Zakrýváním stavu svého známým

odpíráním, pozorováním se

a tou strašnou nemožností, štěstí

užit svého, vyplnit svůj úkol:

býti mužem, zdravým, silným otcem.

Takto vím.. jsem zdráv po dlouhé léčbě –

ale stráven citový můj svět je

hrůzou poznání, rozvratem silným..

A mne sklály.. ne meč, kule, rapír..

ale zoubky bílé jako papír.