I.

Vše v kraji pučelo, vše kvetlo kol,

když Ivan, v modrou dálku upřev hledy,

jal k rodné vsi, již hýčkal květný dol,

se mluvit pohnutě a naposledy:

„Buď s Bohem, chato rodná, milená,

ty, v kteréž prvé sny jsem luzně spřádal,

když matčina tvář nad mou hlavou schýlena,

a její ret, když na rty mé se vkládal.

Snad nikdy již mne, chato, nespatříš,

než nad vše ty mi budeš povždy milá,

neb v tobě matka v čarnou bájek říš

mé dětské srdce s duší zasvětila

a uvedla je v pestrý písní svět,

kde později jsem nejraději dlíval,

když všechen vonný, skromný luční květ

sněhový rubáš mému zraku skrýval...

O hvězdách vzdálených jsem v tobě snil,

na měsíc patříval, když nebem plynul,

a často v dlaně své jsem zraky skryl,

když v mracích zacházel a v mracích hynul...

A v nocích zlověstných, když vichr vál

a bouře ropotná když nocí chvěla,

z matčiných rtův jsem mír a poklid ssál,

až bouře ztichla v černých lesích zcela.

Ó matko má, o matko přesladká,

tys záhy po věčnosti zatoužila,

tvé srdce zašlo, jako pohádka,

již šuměl háj, když v kraji Vesna snila.

Co tíží tebe černá, chladná zem

a nad tvým hrobem smutně vrby šumí,

od chvíle té opuštěn od všech jsem

a nikdo mému srdci nerozumí!

A po tobě i otec zatesknil

a záhy bral se v ony kraje dálné,

kde mnohé srdce našlo toužný cíl,

kde spánek věčný jímá časy valné. –

Já zůstal sám, jak podvrácený peň,

jsa vydán vichru, vydán bouři, blesku,

den ke dni víc a více roztrpčen,

vždy více maje v pustém nitru stesků...

Než konec žalům: kráčím v širý svět,

bych všechny rmuty vrhnul v zapomnění,

bych nevrátil se v kraj ten nikdy zpět,

kde útěchy ni lásky pro mne není!“

I ztichnul – kráčel;... pak jak naposled

popatřil v ona místa čarná, milá,

kde jeho život vypučel a zkvet,

kde duše písněmi se roztoužila; –

leč víska ztratila se v horách již:

zřel pouze zeleň luk a zeleň polí...

Tvář slunce klesala vždy hloub a níž,

a hvězdný večer zavlád’ po vůkolí.

Šel Ivan nocí, nocí plnou hvězd,

šel nocí ozářenou luny jasem,

a vánek z hájů šeptal jemnou zvěst,

a vánek z lesů jemně vlnil klasem...