IBIS

Kdybys letěl vesmírem co kerub,

jehož peruť světlo předhání,

spatřil bys v hustém černočernu

svaté souhvězdí, jež zve se Ibis.

Hoří a mlčí v nehybnosti své.

Je Slunce matným okem, v šíji Merkur,

křídly Mars a Venus, na obvodu hrudi

mdlý Jupiter a v nohou skvoucí Saturn,

Uran, Neptun. Ale v srdci

dvojhvězda kolébavá Země-Luna.

Šťastná Země, srdce Ibise,

největší hvězdo svého souhvězdí,

k mocné budoucnosti určená,

ty sáláš nejsilnější zář,

duchovní světlo jasně zelené,

oblak slávy vědomý a širý,

jenž hudbou bolestnou a sladkou hrá.

Uvnitř kontur posvátného ptáka

v meziplanetárních prázdnotách

se houpou sféry duchu, mnohé ráje,

v jejich středech stojí aioni,

spasitelé svého lidstva z hlín.

A nesmírné ty myriady duchů,

zří jako mlhovinu kerub letící,

z níž blaho pronikavé rozráží

jeho řídký tvar jak vesmírový mráz.