IBIS.

Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem

se dívá na běh rudých nilských vod!

Je dávno tomu. Tehdy v Memfis žila

Rhodopis, krasavice z Thrakie,

jež za peníze prodávala úsměv

i tanec noh svých i rtů pocely,

pohled zlatých jantarových očí.

A Rhodopis ta ctila ibise.

Své jídlo dělívala s ptáky těmi,

jim odevzdala sladké pamlsky,

jež ctitelé jí z dálky nanosili,

a ráda dívala se na jich sbor,

když stáli na břehu o jedné noze

a krk a hlavu davše pod křídla,

podobou srdcí lidských být se zdáli

ti svatí ptáci v tomto postoji.

Za úctu přátelstvím jí odpláceli

miláčci bohů. Vyšla Rhodopis

ze dveří chyše svojí, slétali se

a jako k průvodu se stavěli,

bijíce křídly, volajíce pozdrav

a do zlatých jí očí hledíce.

Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem

se dívá na běh rudých nilských vod!

V průvodu jejich vyšla Rhodopis,

by lesklé údy svoje vnořila

do vody lázně. Šaty odložila,

a svatí ptáci kol nich stáli stráž.

Ó ctěte ibise – z nich jeden náhle

střevíček její chopil zobákem

a vysoko lét do modrého vzduchu

a potom rychle křídly vesluje

plul dál a dále, až se ztratil očím.

Rhodppis zasmála se příhodě

a bosou nožkou domů vrátila se –

co zatím ibis povětřím se nes,

nad městy, poli, háji palmovými,

nad žlutou pouští, nad temeny skal,

řídě se v letu rudých vod těch směrem,

jež k moři valí starý, štědrý Nil.

Ó ctěte ibise! Na velkém soudu

v lidnatém městě svojím Naukratis

dlel Psammetich král. Na svém trůně sedě

ve zlatém šatě, jako slunce plál,

co sluhové mu přivívali chládek

vějíři z pavích ok a pštrosích per.

Tu nikým nezřen spad mu s výše na klín

střevíček něžný, práce umělé,

jenž očím vidoucím jej vypravoval

o něžné nožce, kterou chovat zvyk.

Král divil se a v obou rukou drže

poslíčka toho, sladkou vůni ssál,

již nožka sdělila mu – a jat touhou

sbor jezdců vyslal, střevíček jim dal,

by vynašli mu velitelku jeho.

Ó ctěte ibise! Sbor jezdců shléd,

když z naukratské se brány v pochod dával,

svatého ptáka, jenž jich čekal již

v koruně palmy, pozdravil je křikem

a vzletěv hlavu po nich obracel

a kýval jim, by jeho směrem jeli.

Ó ctěte ibise! Pták vzduchem plul,

a jezdci jeli za vedením jeho

a jeli, jeli podle nilských vod,

městy a poli, háji palmovými,

i žlutou pouští, přes temena skal

a jeli, jeli, až se objevily

memfisské chrámy, svatých hájů sbor

i domy města. Posvátný pták hlásil

radostným křikem nyní cesty cíl

a k chyši sletěl, před níž stála právě

Rhodopis se zlatýma očima.

Ó ctěte ibise! Ten malý střevíc

se pevně přimkl k něžné nožce své

i bratra našel, který věrně sloužil

sestřičce velitelky jeho. Uctivě

Rhodopis jezdci na vůz posadili

a k Naukratis se brali lidnaté.

Naposled tehdy do vzduchu se vznesli

posvátní ptáci. Křídly mávali

a štěstí přejíce jí hlučným křikem

část valnou cesty průvod dali jí.

Nad krásou její Psammetich král užas

a k zlatým očím barvy jantaru

svou duši připial. Královnou se stala

Rhodopis, řecká dívka z Thrakie,

a byla vlídnou přítelkyní lidu

a tvorů všech, jež bozi milují.

A dlouho vzpomínáno toho divu,

když v hrob už vložil král ji Psammetich,

když sám byl vložen podle rakve její,

když všichni, kdož ji znali, pomřeli – –

Ibise ctěte, jenž se moudrým okem

na proudy dívá rudých nilských vod!