IC. DNES... I ZÍTRA?

Věc nejhorší, jež vůbec přijít může,

je domovem už u nás: omrzelost

to se vším, ve všem. Všecko je tak šedé,

tak unuděné. Po veliké lásce

stav takový se dostavuje vždycky,

když k cíli doplulo se, který slove

manželským spolužitím. Není přání

po něčem lepším, není ani stesku

nad chvílí přítomnou a nevzpomíná

se bojů minulých a jejich hesel.

Obdivu není, není nenávisti,

ba ani toho laciného ohně,

jímž vzplane sláma a jenž v lidské duši

se zove nadšením. Jen omrzele

se hledí k bezpráví a hledí k právu

a není žádosti po změně toho.

Svěsila duše křídla, matné oči

už nehledí v dál v zahalené zítřky

a nepátrají, co z nich vyjít může.

Tu a tam seskupí se hrstka bláznů

kol bubnu, v nějž se tříská ze vší síly,

jak za hranicí si to okoukali,

a blaží je, jak sami sobě zdají

se býti činitelem důležitým.

Jde lhostejně se mimo, jak se chodí

bez povšimnutí po šedivém rynku,

když Spásy Armáda tam prozpěvuje. –

Nic nevzruší nás, uvykli jsme všemu

a vidíme-li s duší kapat špínu,

už ani po zákonech nevoláme –

je špína věcí všední, zevšedněla

i duše čistota, na Aristidy

se díváme jak na kejklíře smělé

kdy po provaze chodí, čekáme jen

až slítnou též do obecného bláta.

Už by se za nic neriskoval život

– ne, že by ceněn byl – leč, že tu není

zač nasadit jej. Je-li národ stromem,

jenž pevně v půdě stoje vzhůru vznáší

své četné větve – pak ta generace

je zažloutlými listy, jež se v slunci

bez vlastní radosti a bez užitku

pro život kmene, třepotavě chvějou

a čekají až přijde bouř a větry

a setřesou je do uvadlé trávy.