IDEA POHÁDKY O SLEPIČCE A KOHOUTKOVI.

Nebude po vlastech našich zdrávo,

dokud neožije státní právo...

Kohoutek náš někde v dálce leží,

umírá nám, dýchá už tak stěží.

Státní právo nebude však žíti,

nebudou-li naši Němci chtíti;

když však čeští Němci přitakají,

zda nám mimočeští souhlas dají?

A když dají, zda tu nejsou ještě

maďarské a polské pevné kleště?

Vymknem se jim, dobrá, tu však civí

na hranici pruský orel divý –

česká slípka běhá, slouží, prosí,

poklonkuje, hledá, dary nosí,

slib dostává tu, tam radu sterou,

onde, co jí dali, hned zas berou,

a ta slípka běhá, zoufá, kvílí,

až z ní lidé mají kratochvíli!

Bědná slípko, pohleď na věc soudně:

v pohádce, tam dopadne to kloudně,

v pohádce jen! Zmoudři, slípko malá,

co bys v posled s kokšem udělala?

Nech jej ležet klidně na pasece,

o sebe se starej, zmoudři přece!

Hleď jen vyrůst, potom trochu zhrdnout,

zobci, pařátům dej hezky ztvrdnout,

vajíčka si skládej čistá, zdatná,

bude z tebe slípka pevná, statná –

uvidíš pak kokšů celé roje

pro sebe se dávat v kruté boje,

vyvolíš si z nich pak po libosti,

jenom se té pohádky už sprosti!

V sebe věř a doufej, pevná, stálá,

žebrotou mi nechoď, slípko malá!