Ideál a skutečnost.

Častokrát si člověk mnohý

o čems tvoří ideál,

ale jak to v skutečnosti,

jistě by se nenadál.

Na příklad tak o básníku

soudí ideální svět,

že to jinoch kadeřavý,

milý první na pohled;

v besídce že jako v ráji

sedí, zabrán v myšlenky,

a že verše jen mu plynou

na milené dívenky.

Skutečnost však jinak učí,

že se ubožáček mučí –

v nouzi, bídě nahoře

až v podkrovní komoře.

Mladá dívka o manželství

tvoří rozkošné si zdání,

myslí, že tu s miláčkem jen

čas se tráví ve líbání;

že ku blahu obou duší

není více zapotřebí

a že žítí při hubičkách

bude žítí jako v nebi.

Skutečnost se jinak ale

objeví pak nenadále,

přijde starost o výživu,

dření dost, až ku podivu,

k tomu ještě v mnohý den

pouze křik a váda jen –

takým že ten ideal,

nikdo z nich se nenadál.

Na divadle v pěkném havu

hráti krále, rytíře,

to musí být blaho ňáké,

skoro to ni ku víře.

Jaká rozkoš převeliká,

když tak celé publikům

sláva volá, křičí, tleská,

že div nerozboří dům.

Tak si mnohý, kdo nehrál

jak živ, tvoří ideál.

Ve skutečnosti však pouze –

jen bída samá to a nouze,

jsou špatné přijmy, dluhů dost

a s recensenty samá zlost,

toť na to zdání ideální

je skutečnost až přeškandální! –

V ženských srdcí dobývání

přeudatným že je rekem –

ve válce pak divém ryku

že je druhým Benedekem –

tak si tvoří naše dámy

o lajtnantu ideál.

Leč ve smutné skutečnosti

sám se mnohý sobě smál,

že má často, to je jisté,

portmoné až na dno čisté

a na execirce dření dost,

to nás učí skutečnost.

Ve válce pak tento rek

nedaje se na útěk

notně že by býval bit,

to je v skutečnosti zřít.

Mnoho moh’ bych ještě říci

o té světa strakatině,

myslím, že však toho dosti,

a proto dím to jedině,

že si mnohý asi tvořil,

když jsem mluvit započal,

o celé té deklamaci

asi jiný ideál –

že však mimo nadání

já na místo tleskání

vzbudil jsem jen vaší zlost –

kéž neučí – skutečnost.