Idealní krajina.

Mám v mysli divnou krajinu.

Houšť čilimníků, vavřínů

na skalnou sedla písčinu

dštíc květy v sporý pažit rosný;

kraj zátoky sní ve stínu,

tůň plna bílých leknínů

a nad vším blankyt neúprosný.

Na levo starý pavillon;

erb rozbitý skrz větví sklon

a u vrat starý Poseidon

se dívá v pláň, jež konce nemá,

a čekáš jen na vrátek ston,

na kroky v písku, flétny tón,

však ticho, alej kolem – němá.

Kde na východě modrý pruh

linií ostrou zrývá vzduch,

teď vítr zavál, znám ten ruch,

ó bože, tam je někde moře!

Při zvuku tom zvětralý bůh,

mně zdá se, hnul se, napjal sluch

a trojzubem bod svoje oře.

Však první nemá kopyta,

hruď druha mechem pokryta,

a hlednu-li blíž, rozbita

je škeble, v které bůh sám trůní.

To klam byl; z tůně koryta

se rojem nesou moskita

a balšám stuchlou dýchá vůni.