IDEALY.

Přiletěly k duši jako drobné pýří,

hvězdy v tmavé kštici, písní zvonil ret,

v hlavě divným ruchem trýská to a víří,

jako v máji zašlém, v kouzlu mladých let.

Kdo jste, hosté vzácní? Kam váš rej se chýlí?

– Vesmírem všech věků hřmíme jasem, tmou,

námi lidské srdce směje se i kvílí,

s námi v číši mládí zlatí snové jdou.

– U kolébky děcka pějem dumku hravou,

v slze matky třpytne veselý náš smích,

čelo muže laurem věnčíme a slávou,

v hrob mu dychnem klid a vzpomínku, když ztich.

– Nade vřavu lidstva věsíme svá křídla,

co v nich per, to duh a paprsků a krás,

srdce k sobě táhnem v štěstí věčná zřídla,

než nás ruka strhla – prchnem k dáli zas.

– Ve věčném tak shonu houpáme se v zoři,

marně člověk zmámen chce nám patřit v zrak,

nové hrady zlaté před ním rej náš tvoří,

v skálu vrhnem růže, hvězdy v černý mrak.

– Voláme: Jen k výši dej se hrdým letem!

A když v touze marné dolů zdrcen pad,

skráň mu obsypáme nových tužeb květem,

v ucho šeptáme mu: Dnes ne, zítra snad!

– Ale rej ten stálý, věčná tato změna,

plná štěstí, plná sklamání a běd,

v tůni časů znikne – a čím člověk stená,

rozpučí v máj zlatý, ztaví sníh i led.

– Bude skutečností, sen co zdá se vrátký,

jarem zazvoní to v lidstva šírý kruh,

a když k hvězdám vzlétne – nevrátí se zpátky,

v náruč nekonečný sám jej strhne bůh!