IDIBUS MARTIIS.

– – a ty chceš slouti ženou Juliovou?

Že včera večer rudá hvězda spadla

s nebeských výšin a že dneska v noci

sny děsuplné snila Calpurnie –

má Caesar bát se vyjít na ulici?

Jizlivý Casca může v senátě pak

kořenit nechutnou řeč vtipy o mně,

by shromáždění pozříti ji mohlo,

a Cassius své pihovaté líce

sešklebí v úsměv propouštěje zuby

poznámku potměšilou svého rázu,

že bědný Caesar nemoh přijít v senát,

byv Calpurnií asi zdržen v lůžku –

což nechápeš, že čím víc nitro naše

tím celým světem povrhá a zhrdá,

tím citlivějším proti píchnutí je

takého hmyzu? Zůstanu dnes doma,

a zítra bude na zdi domu mého

epigram číst se, jak je za peníze

ti řečtí pobudové v Římě robí –

dej ruce s hrdla mého, Calpurnie,

a zastav slzy. Bázně nezná Caesar,

a znamením a věštbám nepřístupnou

je duše jeho. Pohleď, Calpurnie:

chaldejský hadač vstoup mi ondy v cestu

a před patnáctým březnem varoval mě

– ty kýváš hlavou? – mluvil v slovech temných

a záhadně, jak hadačů těch zvykem –

tož rci mi: zná-li člověk ten můj Osud,

jenž v dnešní den se musí naplniti,

pak marno je dnes ukrýti se doma,

kde strop se na hlavu mi sřítit může,

i marno na moře jít nejistotné

a marno zajít v les, kde zem se může

rozevřít k zhoubě... Ostatně, má ženo,

než smrti náhlé – čeho si spíš přáti?

Bez trapných chorob, muky zhasínání,

jež činí protivným ten položivot

a divákům jen divadlem jsou hnusným,

být zničen jako strom, jenž padl bleskem,

jaké je krašší zakončení žití?

Sám předtuchu mám, že se plísně stáří

nikterak nedožiji, že můj večer

přikvapí náhle – život činůplný

a málo klidný, jak to moje žití,

nehasne zvolna; dojde k jisté výši,

kam vždycky směřoval již puzen sudbou,

zde málo postojí a sletí střemhlav.

Nemluvím o Římu, má Calpurnie,

to místo, jehož v Římě jsem si dobyl,

míněno není. Mám je dle svých přání

a vůle svojí – ale byly chvíle,

že chtěl jsem nechat vymknout si je z ruky.

Tu výši, o níž děl jsem, cítím jinak:

svět přehlížím a lidská nitra vidím

bez masek, které společenské zvyky

a vzdělání i úřad v líce daly.

Svět nahých vidím, třesou se svou bídou,

jak žebrák mrazem v prosinci se choulí,

a plni vředů jsou a ohavných ran,

že nevolno je na ně popatřiti.

A svoji vlastní duši mezi nimi,

a to je hlavní, Calpurnie moje,

svou vlastní duši bídnou, zohavenou

jak všechny druhé. Ale všechny druhé

s otrockým hledem hlavy kloní před ní,

jí ustupují, když se pohnout ráčí,

na pokyn její provádějí hbitě

i podlosti i hloupost nekonečnou –

a při tom nenávidí vztekem hada,

jehožto hlava přišlápnuta byla.

Jsem na výši, kde hnusno člověkem být.

Viz tento senat! Hlavy jeho sedí

na šíjích svojich jenom z milosti mé –

ta milost nebyla však teplem srdce,

jen v chladné klenbě hlavy zrodila se:

já laskavým byl, úsměv dal i pozdrav

i peníze, ba, těch jsem dával nejvíc,

neb svět je klade za největší důkaz

dobroty srdce – ale to mé srdce

nic nevědělo, jako kámen neví.

A tento rozpor ve mně oni tuší

a nemohou mi toho zapomenout

a nenávidí – než ta nenávist jich

je zbabělá a neplodná a mělká,

že uráží jen. Úslužni jsou, dvorní

tak, jak by klienty jen mými byli –

kdy mívám chuť jim složit hlavy jejich

po řadě k nohoum. Takto žije Caesar.

Ó Calpurnie, není klidu ve mně

a není místa, kde bych usednout moh

a oddechl si; dny mě unášejí

kams v neznámo, a vše, co žiji nyní,

jen prozatímně jaksi tady žiji.

Dál kamsi spěchám, ujíti chci všemu –

však co to platno, nelze-li nám ujít

především sobě samému! Jak člověk,

jehožto krev zlá nemoc rozpálila,

na místo s místa nepokojně těká

a ždaje klidu přenáší svá muka,

tak vybít chtěl bych sílu svoji v činech,

v řízení státu, řadě velkých prací,

a horečné té činnosti mi třeba

jak dýchání – a přec té síly zbývá,

že stále ještě láme duši moji,

tu duši, která tak je otrávena

sebou i světem... Lidé toho druhu

zmírají rázem, Calpurnie moje.

Proč Pompejus byl vztyčený klas prázdný?

Proč musil zhynout Cato? Snad bych měl v něm

to, po čem toužím, čeho mi tak třeba:

člověka – soka, muže – nepřítele,

o nějž by bylo možno znovu opřít

tu ušlapanou úctu k světu, lidem,

jež v duši mojí leží – – Marné přání!

Teď přijdu v senat. Učiním svůj návrh,

a masitá ta spousta měchů kolem

vyrážet bude zpívavými hlasy

svůj dík a obdiv! Cassius a Casca

snad letmo ponoří se v oči moje,

a posměšný stín přeletne jim rety –

ti rozumějí as mi, já jim také.

Ti dva tak, myslím, že by rádi bili

dýkami místo slov do mojí hrudi –

však zbabělí jsou jak ti všichni druzí,

a já zas, jenž bych nastavil svá prsa

těm dýkám jejich, vystříhám se všeho,

co jízlivých by řečí býti mohlo

pramenem živným. Proto, Calpurnie,

jdu do senatu. – Domnívala jsi se,

že z masitých těch měchů moh by jeden

stát nástrojem se sudby Caesarovy?

– Hle, usmíváš se úsměvem svým klidným,

zrak rozjasňuje se ti domněnkou tou,

a bláhovost svých snů a obav vidíš –

teď půjdu, Calpurnie. Čas byl v Římě,

že muži vlastností mých, mého místa

by bylo nejen dnes, však mnohem dřív už

neradno vyjít v curii a senat,

ba vůbec na ulici – čas ten minul.

Romula kdysi nepříjemnou cestou

dovedli otci poslat mezi bohy,

a čas byl, kdy tam Cato Starší seděl

i Cato Mladší, také jiní muži –

však toho Říma není dneska více,

ni oněch lidí... Vale, Calpurnie!