IDYLA.

Jak dávný Říman sedím v nosítkách,

dva otroci je nesou vytrvale,

Den bílý a Noc černá. Já je koupil

a platil bolestmi a odříkáním

a – spokojen jsem s nimi. Mají, pravda,

i rozmary své: Bílý mračívá se

a zpurný bývá. Černá otrokyně

je pomalá a tuze povídavá,

pohádky popletené sune leckdys

před moje oči – ale celkem vyznám:

já spokojen jsem. Sedím, k předu zírám

po cíli cesty; jenom koutkem očí

kraj vidím šinoucí se zvolna nazad

a vím, že v posled přec jen donesou mě,

kde dvojice hvězd tmavých na mě čeká.

Pak, drahá, rozdělíme práci pro ně:

ten Bílý ať se stará o domácnost,

ať odnáší nám denní starost s očí,

a číst-li zachce nám se – podá knihu,

a na procházku vyjít – půjde s námi

a k večeru se ukloní nám tiše

a odejde, neb vystřídá jej Černá:

dá večeři, číš vína, sklenku čaje,

i doutník podá – a co mluvit budem

o všem tom, co nám právě duší půjde,

stlát bude lůžka, shasí světlo lampy,

pak na stoličce sedíc bdíti bude,

nad spánkem naším. Ráno přijde Bílý

a probudiv nás, nastoupí svou službu.

My, doufám, budem spokojeni s nimi,

a oni, myslím, spokojeni s námi –

jsou teď už spokojeni, co mě nesou

v nosítkách houpavých se stejnoměrně,

z nichž kupředu se dívám, k cíli cesty,

a pouze koutkem očí pozoruji,

jak krajina se zvolna šine nazad –

mí otroci jdou neslyšnými kroky,

jen pohyb nosítek mi prozrazuje,

že kupředu jdem – a já spokojen jsem

jak dávný Říman...