IDYLA NA BŘEHU MOŘE.

Jak stříbra kaskáda kruh slunce plane

nad tichem azurným, v němž zpívá vln jen kvil;

ve spráhlou duši mou dech svěží vane

s té louky modravé a dálné na sta mil.

A mezi balvany kol rozmetané,

kde pěnami se tříští moře plné sil,

hoch snědý zavedl dva koně vrané

a v příboj sněživý se na nich přebrodil.

A hřbety koní těch se chvějí bázní

v tom moři nesmírném s vod chladnou lázní –

i v děsu couvají, kopyta v písek boří,

neb ve vln příboji a démantovém střiku

sta mořských ořů teď se na ně vzpíná v šiku

a v hřívách duhových vil nahá těla hoří!