IDYLA VE MLÝNĚ

V Beskydách jsem cestu ztratil,

hora, les, kam nohu šinu,

a juž západ nebe zlatil,

k horskému jsem přišel mlýnu.

Na potoce mezi pávy

kačenka se kolébala,

tmavý synek kučeravý

a děvuška bílá, malá

drželi se šatu matky;

její pohled srdce jímal,

na rtu snil jí úsměv sladký,

mlynář z krátké dymky dýmal.

Hostem jsem byl v okamžiku,

na stůl přišla vodka slavná,

v černé jizbě na hřebíku

visí puška starodávná.

Vodka byla bystré dušky,

a já jsem se rozveselil;

rcete, zda z té staré pušky

jedenkrát jste sobě střelil?

Žas spěl k mozku: či tu byla

otázka má tak všetečná,

že se sněhem pobarvila

muže tvář a nekonečná

úzkost táhla lícem ženy?

Provodili na silnici.

Sbohem! Šel jsem uprášený

s Ostravicí souputnicí.

Starý goral přišel v cestu,

táhl se mnou po pěšině

za hvězd svitu k Frydku městu,

mluvím o štěstí ve mlýně.

„Starý jsem, chudobný, chromý,

ale nechtěl bych já nésti

jejich statek na svědomí,

jejich děti, jejich štěstí.

Starý mlynář bral si znovu

mladé děvče švarné tváře,

tož Maryčku Halfarovu

vedl domů od oltáře.

Dva měsíce sotva zašly,

nevím, jak žil s mladou ženou –

jednou z jitra – tak ho našli

v krvi s hlavou prostřelenou.

Stárka pak si vzala honem:

že krev na svědomí mají...“

Dokončil jsem drsným tÓnem:

Staré baby povídají!

Uhnul jsem mu nocí temnou,

vpřed jsem kráčel opuštěný,

ale děs, – ten kráčel se mnou

v oku muže, v líci ženy.