Idylka.

Šli milenci spolu a bylo to ráno

a bylo to v čase, kdy květem vše stláno,

ať kráčeli lesem, ať kráčeli polem,

vše plálo a smálo se kolem.

Jim skřivánci vysoko v nebesích pěli,

však v srdci jim echem zněl nápěv ten celý,

a u nohou květy jim vábilo světlo,

však v srdci jich právě tak kvetlo.

A obloha nad nimi modrá se pnula,

a pole se vlnila větrem a dmula,

jim prsa se šířila ve vzduchu sytém,

to štěstím a blaženým citem.

On vroucně ji přivinul, zlíbal jí čelo,

a ústa a líce, až mákem se rdělo,

a jak se tak drželi, objali spolu,

jak svlačec když vine se k stvolu.

Ten zardělý svlačec je ku klasu spjatý,

s ním roste a žije a dýchá den zlatý,

a uzrálý klas ten a květ plný rosy

pak srpem se najednou skosí!