Idylka antická.

Tvář ukryl Helios a Luny terč

se vyhoup’ v nebe, aby zachytil

z milenců prsou šípy povzdechů.

Vzduch voněl květy bílých akatů

a řeka snila v mělkých záhybech,

kde šuměl rákos. Želví lýry ton

zaběhl z řeky v stinné zahrady.

Jak palmy stín se Akmé zachvěla

a Luny svit jí padl do tváře.

Bělostná toga tiše vzdechnula,

když padla na zem v řeky záhybu

a bílé tělo Lunou otřáslo,

že zašla za mrak. Vlnky žasnuly

a Akmé padla v sladké náručí,

jež otevřel jí drahý Palmejon.

Ton želví lýry usnul na řece,

zas Luna tiše vyšla ze mraků.