IDYLKA PTÁČNÍKOVA.

V svém krámku nevelkém on sedal po den celý.

Byl v letech staroby, kdy hustý knír se bělí

jak jíním pokrytý i vlas, jenž zvolna řidne;

byl shrben, vrásčitý, však oko měl tak vlídné

a dobré, měkké tak a plné záře zlaté

a něhy jímavé, jak často vídáváte

u bílých stařečků, již dětmi jsou již zpola.

Ten krám měl v ulici, kam sterých vozů kola

jen z dálky znívala, kde platil za něj málo,

ač teplý, světlý byl, a odpolední plálo

veň slunce zářící. Na bílé jeho stěně

pár klecí viselo, v nich ptáci spokojeně

v svém žili vězení a volali a pěli:

Kanárci žlutaví a skalní vrabec stmělý,

stehlíci, červenky, pár hrdliček a drozdů,

již jak by toužili po stínech modrých hvozdů,

a špaček mluvící a ve svém kole z dřeva

papoušek starý již, jak na svět když se hněvá,

se tvářil mrzutě a prosnil den tak dlouhý.

Zde tedy v písni jich, v té písni lásky, touhy

i bolu, v jásání a šveholu a smíchu

on seděl, čistil klec neb mluvil s ptáky v tichu;

byl s nimi nejvíc sám, neb lidé v jeho malý

krám zřídka zbloudili a po ptácích se ptali.

Jen chvíli odpůldne, kdy slunce šlehlo bleskem

a celou ulici svým zatopilo leskem,

před krámem stával vždy, kam vyvěsil své ptáky;

hned bloudil ulicí, hned po svých klecích zraky

a díval se, jak v nich se čepejří a hřejí

v těch teplých paprscích a honí v jednom reji

ti ptáci nevolní. A jak tak hleděl jednou,

děvčátko malé zřel. Sukénku mělo bědnou,

však čistou, zástěrku a šátek kolem hlavy.

Blíž krámku stálo tam, a nářek usedavý

mu zvedal malou hruď, a vzdychalo a štkalo.

Šel k ní a tázal se, proč pláče, co se stalo,

a těšil, jak jen moh’: „Nu, neplač! Že to bolí?

Tys chtěla jíti s ní, že ze stejné jste školy,

a ona nechtěla, že nemáš pěkných šatů,

pak ještě bila tě, viď? Je to tak?“ děl v chvatu.

A zase chlácholil: „Buď moudrá, neplač přeci,

pojď, já ti ukážu své ptáčky malé v kleci,

ó, to se podivíš, pojď!“ – „Máte ptáčky doma?“ –

Dál dítě slzelo, však sladký úsměv rtoma

již byl mu prošlehl. „Ó, jaké ptáčky k tomu!

I špačka, mluví ti.“ A ved’ ji k sobě domů,

do krámku malého, od jedné klece k druhé

ji vodil, vyprávěl, že vězení je tuhé,

však že již zvykli mu, jak ze spaní ho budí,

jak sluje který pták, až v malé dětské hrudi

se lítosť stišila, byť vzlykla ještě časem.

Již vzplála veliká jí očka štěstí jasem,

jak nebe po bouři, již mluvila a smála

se vrabce poletu, jenž přihnědlý jak skála,

do stříšky klece tlouk’, a křiku papouškovu,

však nejvíc tleskala, když špaček přišel k slovu

a bez pobídky jal se volat neustále,

jak byl se naučil, své „Vítejte!“ a „Dále!“.

A ptáčník děckem sám v tu chvíli byl, ne kmetem,

líc úsměv jediný a oči hrály vznětem

mu dětské radosti a soucitu a lásky. –

„Slyš, jak ti říkají?“ se ptal, jí hladě vlásky.

– „Mně? Krista.“ – Zakýval. Pak vzpomněv, že již mešká

tu dlouho dítě to, děl: „Musíš domů.“ Ztěžka

se s ptáky loučila a s prahu ještě zpátky

na klícku pohlédla, kde špaček mih’ se drátky;

pak venku ptákům všem též dala s Pánembohem.

A stařec za ní zřel, než skryta byla rohem.

Jí neřekl: Přijď zas! Však druhý den přec na to,

kdy krámek sluneční mu zatopilo zlato,

ji čekal před dveřmi. A přišla. Přišla denně,

kdy čtvrtá odbila, zprv plaše, pomateně,

pak s větší odvahou, až školačka ta malá

„Co dělá špaček můj?“ již ve dveřích se ptala.

Jak doma byla tu, ač na chvilku jen vždycky,

od ptáka k ptáku šla a vyprávěla v klícky

jim dětské rozumy, své písničky jim pěla,

jim jména dávala a zase na mžik celá

se starci oddala, jenž pozoroval všecko,

se usmívaje vždy, a hladil milé děcko.

Tak záhy zvykl jí, že dočkat nemoh’ času,

kdy právě se sluncem a rovna tomu jasu

mu padne v samotu, jež dolehla naň tíží,

když někdy nepřišla. Tu starý ptáčník hříží

se v smutné myšlénky; že nedočká se více.

Přes týden nepřišla. Pak zbledlé majíc líce,

se objevila zas, že churava prý byla,

že se jí stýskalo, však, jako jindy čilá,

již byla u klecí, kde ptáci, jak ji shlídli,

již k drátkům přiběhli, a špaček třepal křídly,

pak dvakrát poskočil, a určitě a čisto

k ní z klece volalo to: „Kristo, kde jsi? Kristo!“

Tu Krista strnula. Pak s jásajícím křikem

se vrhla ke starci a visela mu mžikem

kol krku v štěstí svém a líbala ho prudce.

A starý smál se jen, tak šelmovsky, a ruce

si spokojeně mnul a dítě k sobě zvedal

a špačku velkého ve skřínce červa hledal.

Vajíčka mravenčí před krám klad’ ptáčník kdysi,

co špaček vzpomněl si a mluvil. Pán tu kýsi

jej chvíli poslouchal, pak vešel k ptáčníkovi.

Ten starý chudák byl, pln vrásek, které slovy

jsou útrap, v mále žil, neb málo prodal ptáků.

Jak touha po zisku mu zablýsknula v zraku,

když kupce zřel, a hned se klonil nastokráte.

Však jak se zasmušil, když slyšel: „Špačka máte,

jenž mluví, koupím ho, co chcete zaň, co stojí?“

Teď stařec přes tvář jel svou rukou v těžkém boji,

co dělat nevěda, ni co má na to říci,

a všechny rozpaky měl ve své staré líci

a bázeň ve zraku, neb viděl, odpoledne

jak Krista přiběhne, jak překvapena zbledne

a dá se do pláče: „Snad kanárka neb kosa...“

děl v tísni, na čele mu blýskla potu rosa.

„Ne, přece slyšíte, že špačka chci. Nu tedy?“

„Ten není na prodej,“ děl ptáčník, skloniv hledy.

„Však mi ho prodáte! Je Kristina má žena,

a šťastnou náhodou je znatel toho jména

váš učeň.“ „Nemohu.“ „Nu, zaplatím ho draze,

zde máte desítku – tak ještě zlatku, v Praze

zaň nedá nikdo víc.“ „Já neprodám ho, pane.“

Tu kupec pohněván, že ptáka nedostane,

šel, dveřmi bouchnuv mu. Však stařec osamělý

si smutně v koutku sed’ a seděl tak den celý,

svou hlavu ve dlani, až Krista přišla k němu.

Pak teprv vzchopil se a zjasnil ku tichému

se zase úsměvu a vida, jak se baví

a škádlí se špačkem, myšlénky pustil z hlavy

na ráno, na kupce a cítil mnoho klidu.

Tak den šel jako den. To malé dítě z lidu,

ti ptáci, stařeček a všichni jako děti

již k sobě patřili; jak ptáče, které letí,

vždy Krista švítorná a stařec povídavý.

Kdys záhy čekal ji – den zářný byl a smavý –

před krámkem ve dveřích, svou malou živou milku.

Když přišla, řekl jí: „Buď, Kristo, tady chvilku,

kams musím odejít, hned přijdu, je tak třeba,

by ptáci měli jíst i já bych zas měl chleba.“

A šel, byl vážný dnes, víc jeho vlas měl zimy,

a nechal ptáky své a malou Kristu s nimi.

Ne dlouho zdržel se, půl hodiny, ne déle,

a veselejší byl, a na tom jeho čele

se vrásky rovnaly, když shlédl domu stěny,

kde krám měl. Vstoupil tam a stanul překvapený.

Byl prázdný jeho krám, a po Kristě ni sledu.

Tak ticho bylo tu, jen pták svém po sousedu

si tík’ a zavolal. Snad že se někde skrývá,

a šelma, po očku se na něj z koutu dívá,

snad chce, by našel ji a nezkazil ples dětský.

Zde hledal, tam a tam, a kouty prohléd’ všecky.

Pryč byla. Zachvěl se a rozhlédl se kolem.

V tom srdce sevřelo se starci dětským bolem

a chvělo lítostí. Tam zrakem pad’, kde stála

vždy klícka špačkova, a odkud neustálá,

jak den byl, zněla řeč, až večer, kdy se smráká.

Ta prázdna byla teď, a nebylo v ní ptáka,

neb kdos ji otevřel. Vše pochopil v té chvíli

ten stařec ubohý, a přes řídký vous bílý

mu stekly slzy dvě, a na hruď klesla hlava.

Nad klíckou dlouho stál, a zdála se tak tmavá

mu jeho jizba teď, kde tíkali jen ptáci,

on cítil, tušil to, že najednou tu ztrácí

dvě milá ptáčata. Tou dobou Krista malá

skrz zástup drala se a letem ubíhala

přes bílé chodníky jak ptáče vyděšené,

zpět časem pohlédla, jí zdálo se, jak žene

se za ní něčí krok, a zase spěla k předu

a hořce plakala, co špaček bez dohledu

si lítal po střechách, tlum vrabců kolem sebe,

v své zlaté volnosti zřel výše v modré nebe,

jež nad ním pjalo se, a slétnuv v jedno místo,

zas v hloubku díval se a volal: Kristo! Kristo!