IDYLKA

Na černé desce svého sekretáře

cos psala, psala hbitě Bohunka,

a jako zlatá, lesklá korunka

jí v slunci plála hebkých vlasů záře.

Ve škole otec – klid kol přehluboký,

i psala, jen se zamýšlejíc časem

a zase čtouc svou práci tichým hlasem,

že neslyšela za sebou ni kroky.

Vtom silná ruka, ale jemná, bílá

se natáhla a papír uchvátila.

„Ha, tajemství! ha, vinník dopadený!“

Vráz vyskočila dívka, páž svou pnula:

„Doktore Pichle!“ Ňadra se jí dmula,

a v tváře hrnul červánek se studu.

„Hned vraťte mi to – hněvati se budu!“

„Ne, nevrátím!“ – „Ach, vždyť to nemá ceny,

ó, prosím vás!“ Leč co tak v jednom plamu

se napínala, by plen vyrvala mu,

on smál se jen a vzhůru drže list,

již vzkřik’: „Ach Bože, toť jsou verše vaše –

jste básnířka, nic nerděte se plaše,

vás Musy líbají!“ A začal číst:

„Jak mne to táhne tam – vy, jasné hvězdy, k vám...“

a dál a dál, až jemná píseň celá

v síň plnou slunce dovyzněla pak.

A dívka stála tiše, její zrak

na ústech visel mu, a jen se chvěla.

„Ach, Bohunko, ach, co vám říci mám?

Jste pěvkyně, toť plod je chvíle svaté,

ó, zdali více takých šperků máte

na hrdlo Vlasti?“ – „Ano, ale skryté,

jste první, jenž to víte na zemi –

doktore Pichle – prosím – slibte mi,

že nikomu to – nikdy – nezradíte!“

„Což tolik Vlast má perel již a květů,

by utajeny směly zůstat světu,

zrak nepotěšit?...“ „Květy mé jsou prosté –

snad ano – pozděj – pod jménem snad cizím –“

„Ó, Bohunko, jak citem pláte ryzím,

má úcta k vám jak bílý plamen roste.

Ach, rozumím vám, nedbám také slávy,

jen vlasti sloužit chci a budit, budit

a při tom třeba o kůrce se trudit –

na venkov půjdu... dech tam vnesu zdravý –

dnes již se loučím – snad se řítím v boje –

leč za tajemství vaše dám vám svoje:

Mám, Bohunko, vás rád! Já roky celé

ten sladký taj jsem ve svém srdci nes’,

než co jsem přečet’ vaši píseň – dnes,

ó, Bohunko, zda moh’ jsem mlčet déle?

Snad čekat ještě, spíš by bylo správno,

leč, Bohunko, – zda chceš mou ženou býti,

zda ráda mít mne můžeš celé žití...?“

A dívčí šept zněl stoudný: „Mám již dávno.“

Pak stulilo dvé hlav se, v touze žhavé

se zkloubily jak na pouto dvě ruce,

ret k retu skočil jak dvě jiskry prudce,

a „Bohunko!“ jen znělo – „Bojislave!“

v šept lásky sladký, horoucí a milý.

Kdo všim’ si z nich, že právě v této chvíli

tvář vyholená v dveřích zjevila se –

Bohunčin otec – starý profesor –

a v růměnné té tváři milý zor

že na obrázku tom se tiše pase?

V svém popelavém šatě s knoflíky,

jež leskly se jak stříbro, veliký

jak duch tu stál; teď sáhl tiše k šosu

a pikslu vytáh’ – šňupec nesl k nosu,

pak modrý šátek, bíle tečkovaný,

vznes’ potichounku, by smet’ prášek se rtů,

s úsměvem dobrým – ale vtom, eh, k čertu!

kých’ nehorázně. Rázem na dvě strany

dvé spěje hlav. „Tatínku!“ Děvče letí

a v jabot jeho vesty tvář svou kreje.

Cos Pichl koktá. Ale kmet se směje

tak šelmovsky a volá: „Děti – děti!“