IDYLLA.

V okně nebe, z něhož odhrnuta

záclona je bílá, větrem vzdutá,

jako věčnost teskní luna snivá.

Udivená stráň se po ní dívá

okouzlena její nyvou krásou.

Slzy nadšení a sladkých bolů

se sklopených řas jí kanou dolů

po lodyhách, po skloněném stvolu.

Lesy, rovny hrotům černých věží,

její stesky odevzdaně střeží.

V natažené, vlídné kopců dlani

postříbřená louka tiše leží.

Na ní hloučky koloušků a laní

pozorně a neslyšně se pasou.