Idylla antická.

Na mýtině, za sebou jilmů řadu

jak stěnu ptačím zpěvem prochvěnou

stál Faun, v tmu tyčil kamennou svou bradu

a večer hovoříval s Ozvěnou.

Kdys dětem, které své tam pásly kozy,

kol tančily a hrály vesele,

se zdálo, Faun že na ně z dálky hrozí

do trávy, vřesu, doušky, jetele.

Však bázně v mladosti své neznajíce,

když domů šly a z lesa stoupal stín,

mu ostružinou pomazaly líce,

v dlaň vtiskly zkvetlou haluz řeřabin.

A v otevřená ústa ve svévoli

mu cpaly stelivo a suchou klest,

do vlasů jitrocel, jenž roste v poli,

a čilimník, jenž plný zlatých hvězd.

Pak odešly. Faun stál tu zadumaný,

střást nemoh’ tíži schnoucích květů těch

a večer juž se chýlil z mračen brány

a rosou zperlený kol chvěl se mech.

Drozd zpíval kdes a vzbudil nymfu Echa,

ta ozvala se v odvet z tříště skal,

nad zemí vzešla luna sladkodechá,

Faun poprv dnes jak mrtvá hmota stál.

Tu milenci dva – chodili sem denně –

když stmělo se, dva stíny, přišli sem,

v zrak dívali se sobě roztouženě:

Jak sladký život a jak luzná zem!

V svém štěstí chudáka tu uviděli,

jenž uši, ústa, jedna chrastí směs,

skrz větve šilhal stranou ve hvozd stmělý

a poprv hluchý k Ozvěně byl dnes.

I pochopili jeho smutek rázem,

hoch vztyčil se a jeden ruky vzmach,

a frašná zdoba s Fauna sjela na zem,

květ čilimníku i řeřabin nach.

Z úst vyndali mu stelivo, jen v kštici

pár květů drobných jemu nechali.

Jim zdálo se, jak dál šli při měsíci,

že kamenné jim ruce tleskaly.

A o čem nevěděli dřív, dnes našli:

sluj stinnou tkanou hustým břečtanem –

a stíny dva do jejich stínů zašli.

Jak sladký život a jak luzná zem!

A slyšeli, když odcházeli šťastní,

zdí jilmů ptačím zpěvem prochvěnou

smích veselý, jenž zdál se jim být básní –

Faun jako jindy mluvil s Ozvěnou.