Idylla hřbitovní.

Na nízkou lávku na hřbitově starém

jsme usedli; svět celý smál se jarem,

kde jaká hruška stříbrný šat měla,

a jabloň jemným ruměncem se rděla.

Keř hnul se, střemcha s něho jak déšť vonný

se sypala na hroby, na záhony,

na zeď a kříže, na pomníku desky

a květů byly plny všecky stezky.

Jak tráva voněla! Jak dýchal pažit!

Mně život báj byl, kterou znova zažit

jsem přál si celou, ale po tvém boku!

A ruku v ruce tak a oko v oku

jsme seděli zde dlouho, zřeli v lada,

jak zvolna šero na krajinu padá,

a zvolna se nám srdce otvírala.

A všecky malé starosti a malá

vše přání, stesky, co dnes a co včera,

ta nepatrná, všední vlákna sterá,

z nichž spřádá se ten dlouhý život celý,

jak měšťáci vše jsme si pověděli.