IDYLLA NA HŘBITOVĚ.

Stojí měsíc nad hřbitovem

jako opál bílý,

v jeho jasu démantovém

šotkové se skryli.

Tančí v reji dovádivém

na rově a kříži,

proskakují starým zdivem,

dívají se mříží...

Teskně šumí temná thuje,

slavík smutně zpívá – – –

bílý měsíc v dálku pluje,

ospale se dívá...

Do náruče země klesá

velký rubín ryzí,

do temného padá lesa –

do daleka mizí...

Šotkové se unavili,

ukončili reje – – –

s jejich křídel v dálnou míli

temnota už zeje...

Smutně čnějí temné kříže,

jako křídla vraní...

Hrobníkova svítí chýže

pod hřbitovní strání...

Pláč se ozval tichou nocí,

výkřik zazněl krátký...

Kdosi prošel o půlnoci

hřbitovními vrátky...

A pak ticho... země dýchá,

ssaje svěží rosu...

Na hřbitově kdosi zticha

odkládá svou kosu...

V bílé květy uléhá si

na zemi se chvící,

mezi vonné, vlhké řasy –

na ty rovy snící...