IDYLLA O ŽNÍCH.

Již do hvězd hořel západ, když jsme domů

za zvuku píšťal, trub šli stínem stromů.

Poslední kořist jsme již vezli s polí:

vůz, plný zlatých klasů, táhli voli

a nejvýš, fábory a věnci spjata,

se kolébala v středu Bába Zlatá.

Kol, s květy ve vlasech a smíchem v líci,

tlum děvčat s hochy kráčel laškující.

Ač strništěm již chladný vítr šuměl,

jich zpěv a jásot se mu vysmát uměl

a svěžím ruměncem jim zdobil skráně.

Teď víska kývla s nedaleké stráně:

před statkem hospodář a selka stáli

a šátkem vláli vstříc. K nim letěl z dáli

náš pozdrav jásavý a v noc se tratil.

Kol všude byl již mír. Když hory zlatil

srp luny stříbrný a plynul výší,

nás pod lipami u plných zřel číší.

Zas píseň zdvihla se, šum rejdováka

vpad kouzlem v ztichlý rej a k tanci láká.

I v náruč mou se chytla černovláska –

sám nevím, štěstí bylo to či láska,

snad šotka měla v oku –

já nezapomněl bych ji za sto roků!