IDYLLA OD JEZERA NEMI

Par nočních spěch už po albánských svazích

vál z příkré hloubky, míjel vodstva tůni,

leč piniový háj stál v pevných tazích

při nízkém, sirném pruhu od výsluní.

Květ agav obří taky čněl v tom pasu

a ukazoval prstem, kudy proudí

vzduch teplý, a kde měsíc v matném jasu

od večernice první úsměv loudí.

To byla chvíle, kdy hlas denní střídá

se s nočním, kdy se oba pozorují,

ten začít nechce, onen ještě zvídá,

zda ve všech srdcích vzpomínky naň bují.

V tu dobu sličná učitelka vedla

roj pestrých dívek cestou nad jezerem;

zrak její též jak jezerní tůň zšedlá

kýs jícen sopky utlumil svým šerem,

a ptá se, nač ty mlčení jsou chvíle,

ty ustavičně k smrti konejšící,

když jenom chtít, a oheň šleh' by v síle,

zář krásnější nad samu večernici.

Jí zatím děti zpívat chtěly k citu.

na božské Hory připomínaly tu,

když učitelku v tanci obtáčely.

Jich nevnímá, jen stojí shovívavá

a všecky Hory jsou jí malicherné,

zpěv nepějí, jak jí se o něm zdává,

když přimhuřuje oči leskle černé.