Idylla stezky.

U řeky v stínu vrb se ztrácí stezka bílá,

již večer pokaždé svým dechem porosí;

níž po ní k vodě pít laň chodí jako víla,

jež za dne opodál spí tiše v rákosí.

Zde písně hledaje jsem kdysi v podjeseni,

má snivá jiřičko, Tě uzřel poprvé,

jak v šeru u vody jsi stála v zamyšlení,

líc k zemi skloněnou, jež plála do krve,

a když mne zradila sněť suchá svojím šustem,

tys v náhlém leknutí svůj cudný zvedla zrak

a ohlédnuvši se tou stezkou v křoví hustém

jsi prchla přede mnou jak vyplašený pták.

Tak zvolna v samotě zde zkvetlo naše štěstí

a láska ve prsou svým teplem později

jak vonný amaranth v tmě stinných ratolestí

a útlá sněženka pod bílou závějí.

Jak často pospolu zde v slavném tichu stromů,

kam dříve svedl nás jen rozmar náhody,

my dlouho trvali a smávali se tomu,

jak slípky v rákosí si hrály u vody,

a v temnu večerním si šeptajíce tiše

mhy vodní vídali jsme táhnout přes pažit

a laně bázlivé jsme zřeli ze své skrýše,

jak v tlupách za sebou šly z lesa k řece pít!

Jak dítě nevinné já těšil vždy se na to,

že v tichý podvečer tam shledáme se zas,

až slunce klesne v sen a mráčků smavé zlato

plát bude na nebi jak ples z Tvých dlouhých řas,

že blažen bez konce pak v bouřném srdce tluku

Tě sladce obejmu a zlíbám, dítě mé,

a jemně přitisknu Tvou malou, bílou ruku

na chvějící se hruď – a šťastni budeme! –

A když mne po letech v ta místa zavál čas,

jen truchlé vzpomínky tam přišly ke mně zas,

sny ztichlých ňader Tvých z té krásné idylly

jen v prostých písních mých se ke mně vrátily.