IDYLLA V ZIMĚ.

Hle, v údolí je všecko zasněženo,

a hustá mlha padla do strání...

Zda láska před zimou nás ochrání?

Jak je Ti v srdci, moje plachá ženo?

Tam venku vichr vzteká se a blázní,

a niva trne v mrazu lednovém –

však nám tu blaze doma pod krovem

a v jizbě máme teplo, jako v lázni...

Vijúúú – fifúúú – jak Meluzina kvílí!

I ať si kvílí! Házím na oheň

klest borovou – již plá jak pochodeň – –

a smutný pláč hned pozbývá své síly...

Tam venku syčí vzduchem chumelice,

doklapal v lese Kokrháčův mlýn,

a řeka pod ním ztuhla jako cín:

jen můstek značí cestu do vesnice.

A zde já hledím, jak Tvá ruka šije

na dětskou čapku zdobná poupata – –

a duše má je tolik bohata

modlitbou míru, květem poesie!

Zde každá chvilka pro mne půvab chová,

již po Tvém boku šťastně trávit smím,

z mé lulky volně stoupá modrý dým,

a z krbu dýchá vůně jalovcová...

Pes někdy škrábe na zamčené dvéře,

slyšíme nahlas tikat hodiny –

však v duchu zříme obraz rodiny,

a snění naše k polibkům se béře – – –

Ó, nechať venku vše jest zasněženo,

ať mlha padá v dol i do strání:

nás anděl lásky jistě ochrání!

Pojď, dej mi ruku, moje zlatá ženo!