Idylla z Kunětické Hory.

Mrak posupný stál v dálce na obzoru,

když před večerem slézali jsme horu,

po táhlé cestě, kde kdys brána trojí

rytířům kynula ve lesklé zbroji;

vše zdrané, chmurné jako po loupeži;

zdi kyklopické s masivní tou věží,

již obletují s divým skřekem hnány

jak myšlenky kol lebky černé vrány,

vše staré, charé, divně podezřelé...

A stojíme již v ústí brány ztmělé

a slyšíme, kdos otevřel a stinný

již kyne průjezd. Nový svět a jiný

tu žasnoucímu otvírá se oku.

Tříšť hradních zdí se tlačí ve hluboku,

krb jakýs neuměle zdělán, hárá

vstříc rudou září, jakás žena stará

v plachétce pestré s děckem ve náručí

se u zdi choulí – vichr ostře fučí

a shání svadlé listí po nádvoří.

Kde žoldáků zněl hlas, kde diví oři

se vzpínali, tam koza poskakuje,

bez černý v koutě ruin okusuje

a drůbež batolí se na hnojišti,

páv s chvostem vybledlým se nuzně blyští

a králík na chrásti si pochutnává...

Jak bolí minulost! Jak studí sláva!