Idylla z Luxembourgu.

Jak náhle zaklet byl bys v pohádku;

tam dlažba v žáru – zde sníš ve chládku,

zde ticho, rosa,

svit slunce klenbou stromu nekmitne,

sem sotva plaché ptáče zalítne

pro zrnko prosa.

Jdeš alejí, kde cesta zahýbá,

platanů starých šer se kolíbá,

tam fontan zpívá;

ve skále, starých snětí ve stínu

hoch krásnou nymfu drží ve klínu,

jí v zrak se dívá.

Na skále, jež ční tesy strmými,

faun zuřivý se tyčí nad nimi,

tvář v zlobné křeči,

kyj z ruky pad’ mu – zří je v náručí.

Dech větru časem v stromech zahučí,

a klid tím větší.

Hoch nymfu v loktech svírá v rozkoši,

zdroj hojný proudí se zpod sousoší

po stupních níže,

tu chycen v basin nebe obráží,

tam s šumem spěje, aniž překáží

mu houštin mříže.

Svit slunce zlato hází do vody,

a v tichu plném snivé lahody

ruch ulic zmírá,

teď přišel kdosi – s platanu sem slet’,

neohnul snět a nevyrušil květ,

kol moudře zírá,

zda jasné nebe či zda pod mrakem.

Však slunce pálí – rychle zobákem

si čechrá peří,

pak rázem v basin, v chladné koupeli

se šplíchá, stříká kol a popelí,

a vodu čeří.

Jak blaze mu a sladce – do světa

zří jako mudrc – slyš, teď štěbetá,

své druhy volá.

A s větví, soch a štítů vrabců rej

slet’ náhle – celá vrabčí epopej

pláň čeří v kola.

A křiku, ryků, smíchu, štěbotu.

Ó plese mládí, lásko k životu,

váš symbol – ptáci;

teď náhle vzletli – kdosi kráčí blíž,

jak uťal by jich povyk – němá tíš,

v ní krok se ztrácí.

Leč šťastný vrabčák zůstal ve vlnách,

jsa sluncem stopen křídel svojich prach

tam klidně smáčí,

ví dobře, v zahradu tu zakletou,

sem přijde sotva student s grisetou,

to v klid mu stačí.

Ti raděj sobě vyhledají skrýš,

neb drobtů pár mu ještě hodí spíš.

Ó kouzlo lásky!

Ta radost v děsné, vírné Paříži,

zřít basin, v který nebe nahlíží,

ples ptačí chásky.