IDYLLA Z PARKU.

Lip alej sype zápach jemný

a stín na šedou silnici,

po jedné straně park je temný,

po druhé žito zrající.

Dne žár když s mírným chladem splývá,

a zlatý západ krvácí,

v tom parku každodenně dlívá

náš kníže s kněžnou při práci.

A kněžna – ruce v rukavičkách –

tam konev nosí zelenou,

a pot jí hrá na růžných líčkách

a lepí kadeř zlacenou,

jí voda smáčí neustále

lem šatů drahých růžových,

však zalévá dál vytrvale

svých růží záhon nachových.

A kníže rýč zas v zemi boří,

však víc se o něj opírá

a k ní, jíž líčko vábně hoří,

se zalíbením pozírá.

„Má drahá, vy se unavíte,

jste v žáru jak těch růží květ!“

„Vy za to notně lenošíte!“

mu kněžna hrozí prstem zpět...

Kýs podruh s opálenou tváří,

na čele plno krůpějí,

dva pytle veza na trakaři

teď zastavil se v aleji.

Smek’ čepici, pot s čela stíral

a černou mříží bez hnutí

k té hravé práci pánů zíral

a poslouchal je v napnutí.

Po práci utrh’ kníže s keře

tam nejkrásnější rudý květ,

a vetk’ jej kněžně do kadeře,

když do zámku se brali zpět...

A trpkosť chvěla z nenadání

teď sivým čelem podruhu:

Tak den by měli být ti páni

s tou bílou rukou u pluhu...

Však hned zas zahnal s čela dumy

a usmíval se hledě k nim,

jak to jen česká duše umí

tím úsměvem svým dobráckým...