Idylla z Vaucluse.

„Ty sladký, drahý, cudný, obličeji!“

Jak dávno to, co Petrarca tak zpíval,

kdy v Sorgy dovádivém, hlučném reji

se v dálku za svou krásnou paní díval;

stál dlouho zde, proud zvučel kouzelněji

a v sladkém rhytmu přes balvany splýval;

hle, motýli a mají křídla zlatá!

ne, jeho sonetů roj nový chvátá,

ó, v čarovnější háv jich neodíval,

jak tenkrát, však vy, andělé, to víte,

když v zlaté zřel ji slunce aureole

jít skalin strží k číši duhovité

všech kaskad zpívajících štěrkem dole,

kde kvete laur a sněti trnovité

stře akacie v myrt a růží kole:

Tam potkali se – juž byl by ji minul,

dík náhodě, že vedle sad jim kynul,

byl otevřen – Filipa z Cabassole.

Snad není doma prelát přeučený,

můj přítel milý, Petrarca as hádal.

Však vedle žaltáře on též zná ženy,

k jich poctě, vím to, mnohý sonet skládal.

On jistě nezazlí mi, otevřený

že kynul sad mi a já o vstup žádal.

Juž dvornost káže z žáru slunce stranou

v chlad oliv paní zavést milovanou.

Tak jejím zjevem jat si v mysli spřádal.

To věru náhoda je, stezkou sráznou,

již sotva kryje planých fíků clona,

i ptáka, když jde pít, kde kroky váznou,

že v pravé poledne on cestu koná.

Co láká pěvce ve krajinu prázdnou

o polednách, kdy žárem všecko stoná?

Myšlenek motýl snad chce vzletět z kukle?

Či písně nové poupě sotva puklé

chce rozvinout se plně? – myslí ona.

A náhle proti sobě stáli oba,

on oheň v zraku – ona cudný plamen,

on růží keř, a ona keře zdoba,

on věčných písní tryskající pramen,

v něm ona perla na dně. – Stinná koba,

již fíky tkaly objetím svých ramen,

jim kynula a otevřená vrata,

on slova neřek’ a k nim první chvátá

ji veda přes omšený prahu kámen.

A náhle stáli jak zázrakem věru

ve stinné klenbě širých, starých buků,

chlad sladký vanul kolem v milém šeru,

stín s paprsky hrál v trávě ve souzvuku,

sta zlatých cest se v různém pletlo směru;

jak, nevěděl, svou v její cítil ruku,

kam kráčeli – kdes fontán lkal a zpíval,

a s keře datel udiven se díval

a ustal ve svém jednotvárném tluku.

Šli spolu nejdřív skoro beze slova,

ač cítili, že v této velké chvíli

jim otvírá se žití brána nová,

v níž znova ucítí, že vskutku žili;

pak padlo slovo, které každý chová

ve hloubi srdce jako paprsk bílý,

to slovo: „Miluji tě!“ plné kouzla

on zašeptal, – přes kámen ona sklouzla,

on chyt’ ji – jeho ret se nad ní chýlí.

A v plesném trylku ironických tónů

v polibek jeho kos zahvízdal v sněti;

v tom čísi ruka zvedla větví clonu

a kdosi zřel je oba ve objetí.

On Filip, dobrý biskup z Cavaillonu

zřel tyto šťastné, milující děti. –

Ach, otče, lkali, otče, odpuštění,

my zhřešili jsme, dej nám rozhřešení!

On jen se smál a pták neustal pěti.

Ba, zasloužíte trest, on pravil v smíchu,

neb rým, jejž potřebuji ku sonetu

a jejž jsem právě chytal v lesním tichu,

a jenž juž lít’ jak včela v ňadro květu,

jste vyplašili největším ze všech hříchů,

tím šeptem sladkým, jímž ret skloněn k retu,

dí: Miluji tě, můj jsi této chvíle!

a kát se máte, děti roztomilé,

zde viny svojí vemte za odvetu!

Co před ním klečeli, on ruku vztáhnul,

tu bílou, plnou prstenů, kde třpytil

a smál se velký rubín a pak sáhnul

ke keři růží, který květy svítil,

a plnou jejich větev k sobě nahnul,

dvě utrh’, v jejichž klín se motýl řítil,

tu jednu bílou jak sníh čerstvě padlý,

tu druhou rudou, které z ňader kradly

se perly, v nichž se paprsk duhy nítil.

Tu bílou Lauře podal, jemu rudou,

dřív křížem žehnaje jich obě dlaně:

Mír s vaším srdcem buď, v něm kvésti budou

ty růže věčné lásky svrchovaně

v máj žití nádherný i v jeseň chudou,

jen milujte se plně, odhodlaně;

jen láska vytrvá v tom světa dýmu,

tou i můj sonet dojde k svému rýmu,

ó milujte se, je v tom vůle Páně!

A nežli zvolna s fialovou kápí

se ztratil s úsměvem svým mezi keři,

on v její oko vroucí pohled ztápí,

že milován jest, v skutku nyní věří,

a štěstí, blaha nekonečné slapy

mu brillianty sypou v ducha šeři...

Co dál se dělo – vy, andělé, víte,

již lásce v cestu sypat pospíšíte

i z vlastních křídel sněhobílé peří!