IDYLLA ZE SVATEBNÍ CESTY.

Prach nejmenší na soše z úbělu

je skvrnou juž a na křišťálu dech

juž zkalí jeho čisté zrcadlo,

líp není s láskou v srdci člověka. –

Dnes konečně vzplál vytoužený den

kdy mohli klesnouti si v náručí

a zvát se svými. On byl v květu let

vír bouřné mladosti měl za sebou,

však čistou duši z něho zachoval

a přímost, ona byla dítětem,

jež s důvěrou se dívá do světa

jak v světlo kalich svlačce rozvitý.

A rádi měli se, že celý den

byl krátký jim ku sladkým hovorům

a celá noc zas krátká ku snění

a vzpomínkám a touhám, nadějím.

Dnes byli svými. Jak sen vzdálený

jim hlavou ještě všecko přelétlo,

když poprv ruku v ruce o samotě

šli lesem mluvíce o štěstí svém:

To jitro, vystrojení nevěsty,

pláč rodičů a v chrámě obřady

a snídaně, ač skoro v letu jen,

ty přípitky, třesk číší, přátel smích

a blahopřání, ruky stisknutí,

pak jízda na nádraží. Konečně

to první vydechnutí v svobodě,

ten první doušek vzduchu horského,

to štěstí býti sami s blahem svým!

A zvolna do vrchu tak stoupali,

jak do snů pták jim zpíval v haluzích,

u nohou jejich plála jahoda

se usmívajíc purpurovým rtem,

zdroj tančil přes vývraty, balvany

a zpíval jakby vítal je, a vzduch

byl plný zlatých vos a much a včel.

Však neslyšeli ptáka ani zdroj

a celý svět byl velký obraz jim,

kam dívali se štěstí okénkem. –

Tak došli vrchole a stanuli.

„Pár kroků svahem níž,“ on hovořil,

„a najdem čarokrásnou vyhlídku

na jezero, jež leží v hlubině.“

A nežli mohla slova odvětit,

juž po svahu se spouštěl, kroků pět –

a v skutku v hloubce temné, nesmírné

jak safir bylo v lesů prstenu,

svit zlatý – slunce bylo v západě –

jen lehce tmavých vln se dotýkal,

jak v hloubce jich by samou touhou mřel.

Šla za ním, rychle ruku podal jí

a na výstupku skalním stanuli:

Hloub pod nimi a nebe nad hlavou.

V tom bystré oko jeho nalezlo

o kousek níže balvan, který čněl

nad vodní pláň – snad lepší k vyhlídce

zdál jemu se, či pouze zlý ten duch,

jenž doprovází všady člověka,

stín světla jest a v číši na dně žluč,

se ozval v něm a on jej poslechnul.

A v skoku smělém chytnuv stromu sněť,

jež pod ním houpala se, vyšvihnul

se na balvan. V tom ona vykřikla

a oči zakryla. – Pojď, Karle, zpět!

Ó bože! – spadneš! – pomni naše štěstí!

Já dívati se na to nemohu!

Ó bože! Načež zcela klidně on:

„Zde vyhlídka je mnohem krásnější,

líp přehlédne se celé jezero,

pojď, Emo, sem též za mnou, dám ti ruku,

jen malý skok! – tu haluz chytni zde!“

– Za celý svět ne, nikdy! Ty pojď zpět,

hleď, balvan chví se, – strom je zachycen

jen v mělké prsti, povoluje juž

a propast pohřbí Tebe! „Dětino,“

on praví na to trochu podrážděn,

„však nenutím Tě – sobě na škodu

sem zdráháš se.“ – Kdybys mne miloval,

zas ona, hned bys navrátil se sem,

ba ani bysi v také nebezpečí

se nepouštěl, a to v den svatební!

A slzy v tom jí tryskly do očí

jak na macešky samet rosný svit.

„Aj slzy! Věru, Emo, stejným právem

já mohu říci, kdybys opravdu

mne ráda měla, šla bys ke mně sem;

co lásce jeden nebezpečný skok,

co lásce propast a co lásce smrť?“

– Ó naopak, zas ona vzlykajíc,

ty, kdybys ke mně pravou lásku měl,

ty nedopustil bysi ani v snách,

by tento den tvým zkažen rozmarem

v mých slzách zhasnouti měl. „Dětinství,“

on hněvně odpovídá, „citlivost

a ženské nervy, věru moudřejší

že, Emo, jsi, já myslil; ale hleď,

ty dovolíš, bych k věčné vzpomínce,

kdož ví, zda ještě v žití přijdem sem,

si tady cigaretu vykouřil

a v pohodlí!“ – A v tom juž k její hrůze

sed’ na balvan a nohy spustil dolů

do propasti, o strůmek opřel se

a ruce skříživ dýmu kotouče

v dál odfukoval ironickým rtem.

A ona klesla v mech a plakala

a slzy její tekly do trávy,

a kolem bylo ticho hluboké,

že mouchy let byl hlukem vzdáleným,

keř snětí nehnul, stromů vrcholy

ve zlatě tonuly a zdola modrý

kouř jeho cigarety táhnul k ní

jak výsměch, jak by pravil: Štěstí Tvé

jest rovněž dým! A celý život její

se zdál jí náhle touto propastí,

nad kterou on tam seděl bezcitný,

a bolest cítila. V tom ruce dvě

ji ovinuly jemně ze zadu

a zvedla hlavu. – On tu za ní stál

a odhazuje cigaretu v mech

děl s úsměvem: „Nu, vždyť jsem celý přec!“

A odolati jemu nemohla:

„Ty muži zlý!“ – „Ty dítě!“ pravil on.

„Tak polekals mne!“ – Dlouhým polibkem

jí zavřel rty a ruku v ruce zas

šli lesem. Slunce zhaslo. Byla noc.