IDYLLA.

Ta naše máti měla úsměv v očích

tak dojemný, tak plný resignace

jak svit, jenž tlumen thuje zelení

po náhrobním se kmitá kameni

a pod nímž klam i bolesť tlí už sladce.

Ta naše máti měla jakés básně,

dvě knížky, které dobře schovávala

a často si je vzala na balkon,

když dům byl pust a skončen denní shon

a rudá koule slunce zapadala.

My z nich jen desky znali, pranic více:

ty jedny hedvábné a vyzlacené

se líbily nám z dálky nadmíru,

ty druhé z růžového papíru

už byly jaksi chudé, zubožené.

My jako děti vzhlížely k nim s úctou,

když matka jejich listy otevřela...

A časem přišla živá zvědavosť,

my prosili, my žadonili dost –

však máti úsečně jen odepřela.

Vlas máti naší prokvítal už sněhem:

Čtla zřídka... měla asi jisté řádky,

nad nimiž sňala zvolna s očí skla,

a bílé ručky na skráň přitiskla

a zřela v prázdno... do snů... do pohádky...

Pak rakev její byla plna květů...

Na líci úsměv tklivé resignace

jak svit, jenž tlumen thuje zelení

po náhrobním se kmitá kameni

a pod nímž klam i bolesť tlí už sladce...

S třesoucí rukou, s chvěním svatokrádců

my otevřeli desky těch dvou knížek.

„Večerní písně“, Máchův „Máj“ – rub líc

jsme prohlédli v nich, nikde, nikde nic,

jen v „Máji“ datum, pod ním malý křížek...