Idylla.

Kdes v horách již, ve faře tiché, bílé,

kde z oken kraj zřít na daleké míle,

za léta klidno je;

tam městečka, vsi, pole, louky svěží

před zrakem jako na mapě mi leží,

již pohodlně vidím z pokoje.

Když k oknu druhému můj hled se schýlí,

ves zjeví se, v ní kostel starobylý,

pověstný, poutnický,

kam s korouhví při zpěvu jednotvárném

a chraplavém se často vleče parnem,

pln pověr nadějných, lid rolnický...

Ten pokoj prostý, světle vybílený

po toulce dlouhé v své mne pojal stěny

jak druh, jenž má mne rád:

V něj záblesk jitra prodere se časně,

a za měsíčných nocí stříbrojasně

kruh luny z lože venku vidím plát.

V něj rusá dívka časem přicházívá,

jak šotek veselá i švitořivá

hned spustí řečí proud;

pak oba při hovoru, žertu, smíchu

do krajů spících v žáru, klidu, tichu

patříme – prosti ostýchavých pout.

A dívka štíhlá tak a horsky zdravá

číš tajné rozkoše mně píti dává,

ji líbám v ret i tvář –

za chvíle té, kdy farář odpoledne

v své jizbě na pohovku vetchou sedne

a cudnými rty bručí breviář!