Idylla.

Les májovou si znělku zpívá,

je ráno plné lahody,

a lehký vánek mlhu svívá,

jež večer padla na vody.

Park dokola je plný vůně,

a květem až se níží hloh,

kde na pobřeží jasné tůně

si v trávník sedl mladý hoch.

V dol nad vody svou hlavu sklání

a v rukou drží hebký prut –

jak socha v snivém zadumání

tu mešká tich a nepohnut...

Juž záhy snad sem v jitru přišel

a lov ho cele zaujal;

mé kroky hlasné sotva slyšel,

když stezkou vedle jsem se bral.

Však tuše zpola, nač tu čeká –

já v blízku skryl se potají,

kde vrbin houšť se klene měkká

na tůně druhém okraji.

A záhy zřím, že z hlubin háje

se nakvap někdo blíží ven – –

to dívka věru spanilá je

a líbezná jak dnešní den!

Jak zlato vlas jí v slunku svítí,

a růže planou ve tváři,

v před pospíchá sem vonnou mýtí

a zrovna – k mému rybáři!

Již u něho se octla tiše

a náruč za ním rozvírá...

On slastí náhlou sotva dýše

a do vln oči upírá.

Hle, u dna tůně cosi pluje,

jak ženy přelud vábící – –

a hoch se k vodě nachyluje

a pouští z dlaně udici...

Co v zmatku činí, chuďas neví,

jen touhou se mu prsa dmou –

vždyť ze hlubiny se mu jeví

tam víly obraz najednou!

Ha, vzpíná bílé lokty k němu

a k sobě v dol mu kyne blíž –

jen mžik, a klamu osudnému

by střemhlav padl v oběť již – –

V tom pevně však jej obepjaly

dvě ručky něžné od zadu,

a polibky se na něj valí

jak náhlým trestem za zradu...

Hoj, což se nyní junák vzchopil

a rázem procit’ ze svých dum!

Že v hlubině se neutopil –

měl děkovat jen milky rtům!

A jásali pak a se smáli,

že ples ten by se nevešel

mi do sta veršů ani zdáli!

A já jsem, dobrák, odešel...