IDYLLA.

Jsem eremitou; mám svůj malý pokoj,

kde klidně trávím žití prosté chvíle,

čtu, kouřím cigaretu, píšu básně

neb hledím v kraj, jenž zří tak idyllicky.

Mám zahrádku též, lilie v ní, růže;

tam trávívám vždy poëtický večer.

Můj život klidný jest jak jarní večer;

v své svatyňce mám mír a sladký pokoj,

na stolku vása stojí a v ní růže...

Ó věru, krásnější já neznám chvíle

než doma sedět’, kde tak idyllicky,

číst’ Musseta neb psáti drobné básně.

Jak dýmu obláčky jsou sloky básně.

Já cigaretu zapálím si večer;

co její dým se vlní idyllicky

a stínem mlhy plní tichý pokoj,

já píšu verše, zapomním té chvíle

vše, básním, časem voním k lístku růže.

Šer, světlo, knihy, básně, sny a růže!

Toť život můj, tak stejný jak verš básně,

jenž znova navrací se každé chvíle.

Jsem melancholikem sic trochu večer,

však krutý bol mi neruší můj pokoj

a nemračí můj život idyllický.

Když slunce z jitra vchází idyllicky,

sny zaplaším, jdu v zahrádku, kde růže

tak libě voní, když spí všude pokoj,

a všecky vzdechy přírody jsou básně.

Tak čekám, života až přijde večer,

až zastihne mou duši smrti chvíle.

Já neděsím se oné velké chvíle,

vždyť v hrobě život též tak idyllický;

snad ke mně přilétne pták v šumný večer,

snad někdo nasází mi na hrob růže,

snad přítel vzpomene, čta moje básně,

a žádný výkřik nezkalí můj pokoj.

Chci míti pokoj hlavně každé chvíle;

mně stačí básně, úsměv idyllický,

svit slunka, růže, slavíčí zpěv večer.