IDYLLKA Z PODJAŘÍ.

Po chodníku pod akáty provázel ji denně;

byla ještě plaché dítě, dosti vzdálí ženě.

Mluvívali o svých dojmech jak dva mladí ptáci,

o svých drobných událostech, starostech a práci,

nikdy mluvit nemusili z nouze o počasí.

Až když jednou sněhem vítr proházel jí vlasy,

také její řasy dlouhé zasněžil jí cele,

rozehřál se tichý soudruh; pověděl jí vřele,

jak by chtěl ty drobné hvězdy slíbat svýma rtoma,

kdyby ano, kdyby byli sami kdes a doma.

Tu se trochu polekala, trochu byla ráda,

na konec mu nevěřila; byla první váda.

Hněvali se prvně tenkrát, ne však naposledy.

Zima byla ještě dlouho se sněhy a ledy.

Až když posléz pod slunéčkem ledy pluly z kraje,

srovnala ty hněvy Láska, jež vždy vítězka je.