Ign. Herrmannovi

Ne, neumí se každý smát,

když hořkostí vře pohár žití,

a komu los moh’ dar ten přát,

v trest hořkost dvojnásobně cítí.

Ty všecky lidské křehkosti,

jež duchu na křídla se věší,

trud velký, malé radosti,

co ztrácíme i co náš těší,

čím hrdáme a co jest jádrem,

ať chcem či nechcem, života,

co duchem zahřmí, zachví ňadrem,

jest nic a ve všem kolotá,

jest věčné v krásy paprscích,

když prozáří to božský smích!

Ty šťastný, Tys jej zachytil,

co toužebně naň mnohý čekal,

když osud, chrt, se vyřítil

a zlobně v Tvoji dráhu štěkal;

z paprsků smíchu splet Jsi bič,

i nastala tu honba divá,

kde bol se svíjel, chechtal chtíč,

v té vřavě měkký soucit zpívá;

nechť přísná maska povinnosti

se nad zmatenou šklebí změť,

Tvůj smích i ve tvář budoucnosti

nezůstal dlužen odpověď

a za ten tisknem veselí

dlaň umělci a příteli.

Co mohlo člověka v tom rvát,

svět neví, to jen člověk cítí,

ne, neumí se každý smát,

když hořkostí vře pohár žití!

Z Tvé kouzelnické lucerny

dav pitvorných se stínů snuje,

a přec jich průvod titěrný

tak plně život illustruje!

U krčmy stanul a chtěl k chrámu

ten rozvášněný mládí vzlet,

u „Snědeného“ stojí „krámu“

vše illuse ty naposled.

Můž’ za to básník v záři hvězd,

že pravda žití hořká jest?