IGNÁCEK.

Ignácek se zajíká,

rád by něco říci,

slovo těžce navlíká

jazyk koktající,

lásku se mi vyznat chystá,

už to trvá dýl než rok,

chudák nemůže však z místa,

na rtech vázne řeči tok,

jak když potok sepnou mrazy –

při tom roztodivně hází

na vše strany rukama,

koktaje jen: „Ma – ma – ma...“

Darmo slovo navlíká,

slovo nechce dále

s koktavého jazyka:

vázne neustále –

Už mu napovídám sama,

aby trochu přišel vpřed,

vykoktá však pouze: „Ma – ma,“ –

všechen upachtěn a bled –

Darmo touží srdce lačné,

až vyznávat lásku začne:

vrtě divně nohama,

vykoktá jen: „Ma – ma – ma.“ –

Víc a víc se zajíká,

nevím, co si počít,

sám nad sebou naříká,

do vody chce skočit,

třikrát jsem ho zadržela:

strach mám, že se utopí,

koho pak bych potom měla?

Děvčat je tu na kopy:

nechť Ignácek koktá třeba,

při něm budu míti chleba,

až vykoktá jedenkrát:

„Ma – ma – ma – ma – mám tě rád!“