IGNÁTU HERRMANNOVI

Jsou lidé pošetilí, kteří,

na krku sedmý křížek je-li,

svedeni zvykem jiných, věří,

že snad by pomalu teď měli

již začít stárnouti. Ty dej si

však říci, drahý Herrmanne:

kéž z těchto pošetilců nejsi,

kéž Tobě se to nestane!

Mé dávné přátelství dnes nutí

mě k tomu, upřímně Ti říci,

že Ty máš ještě na stárnutí

dost času! Měsíc po měsíci,

rok za rokem ať prchá, Ty si

stárnutí nech až na chvíli,

až – však se toho dočkáš! – kdysi

sto let Ti hlavu nachýlí!

Nač pospíchat? Ať život letí,

jen příliš nebude-li bolet,

nic do toho-li nepřijde Ti,

jak dlouho potrvá? a sto let

zde bude jako v okamžení.

A stárnouti dřív, jaký spěch?

Svět ať se kolem vdává, žení,

Ty klidný úsměv Svůj si nech!

Své mládí dlouho sobě ponech –

až do té stovky! Dočkej se jí

mlád, v plném zdraví! Po zákonech

odvěkých bohů tíha její

až dostaví se, potom stárni,

jak chceš! Jsi ale moudrý dost,

nespěchej na to! Zjednotvární

pak život – není nad mladost!

A, že tak mají Tebe rádi,

dál rozsívej Svůj úsměv kolem,

i v tom Svém pokročilém mládí

dál zůstaniž nám apoštolem

té radosti, jež hořký lidský

náš osud jasní, a dál všem

nám k radosti jen zůstaň vždycky

tím starým, mladým Herrmannem.