IGOR VILÍMEK

My tichou krajinou jsme spolu jeli,

bílý i vraný kůň, temná i světlá duše.

Noc byla jiskřivá a mrazná. Chvěly

se naše zkřehlé duše..

A třetí z naší roty těžce pad’

den před tím v smutné bláto té haličské země.

„Vypila jeho krev, i naší krve snad

si žádá smutná ta země!“

To děl jsem já. Ty však jsi rukou máv’

do větru chladného, jenž kolem uší svištil.

Jako bys ruku vztáhl na pozdrav –

jas vítězný jen ze zraků tvých prýštil

a úsměv na rtech zkvet’:

„Jít za ním.. za Nimi.. a zemřít jako muž

se srdcem bez hříchu a se vztyčenou hlavou!

Co kulka do čela a v srdce vrahův nůž!

Co horečka zlých ran! Děl rachot s těžkou vřavou

zšílelé bitvy!

Je darem božím vždycky utrpení,

je boží zkouškou často ponížení.

Však nade všecky pekla moci temné

jsou mdlé dny otroctví, jež plynou hluše

životem tvým a mým, životem našich vlastí,

a v bláto tisknou duše..“

Noc byla jiskřivá. My tiše spolu jeli,

bílý i vraný kůň, temná i světlá duše.

Dnes po letech zřím zase rozechvělý

tvůj útlý stín po boku svém,

tvou křehkou ruku nad čelem..

Je to tvá světlá duše –