II. A jindy potoku jsem bublavému

A jindy potoku jsem bublavému

šel vypravovat, dívko, o Tobě,

však slova moje lží se zdála jemu,

jíž dopouštím se k Tvojí ozdobě.

Tím milejší pak jeho překvapení,

když Tebe spatřil jednou tváří v tvář,

a přece řek’ mi, vše že pravda není,

co pravil jsem, a v mnohém že jsem lhář.

Že jsem buď oslep’ krásy Tvojí září,

a proto jsem ji celou nepojal,

anebo prý ji slabý jazyk maří,

když k vylíčení napíná svůj sval.