II. A ne a ne, a stokrát ne,

A ne a ne, a stokrát ne,

ni zbla v tom pravdy není,

co v znělce málo obratné

jsem psal ti v roztoužení.

Kdyby i pravdou byla snad

půl mého přirovnání,

a já jak Petrarka měl psát

znělky o milování,

a kdybych ještě krásněj psal

než onen básník vlaský

a v zvučných rýmech vyplýtval

žár všechen svojí lásky,

a kdyby lásky strast i slast

vyzpíval verš můj chabý, –

příměru mého druhá část

přec pravdou nebyla by.

Neb Laurou nemohu tě zvát.

Ta v celé svojí kráse

přec tobě souborem svých vnad

by nevyrovnala se.

Má Lauro, nad vše krásnější!

Srdce mé prudce bije.

Kéž láska tvá je zkonejší,

než chlad tvůj usmrtí je!